Přiznávám se: občas zalžu. Většinou se sama omlouvám, že je to lež neškodná. Za takovou jsem považovala i tu, kterou jsem se snažila "vychovávat" svého syna k pořádku. Jelikož nezabíraly jiné osvědčené výchovné prostředky, schovala jsem v noci všechny hračky a ráno mu suše oznámila: ,,Protože sis je neuklízel, tak jsem je dala Frantovi, který je pořádný a o hračky se bude dobře starat!". Ale dodala jsem samozřejmě: ,,Když se polepšíš, můžeš je po čase dostat zpátky".
Jenže za nějaké 2 dny jsme šli na procházku a v přízemí v průchodu uklízela paní (Romka) a měla s sebou svého malého kluka, který pobíhal kolem. Paní na něj zavolala: ,,Franto!" a můj syn mi položil zásadní otázku – když zásadní, tak pěkně nahlas: ,,Mami, to je ten kluk, co krade hračky?"
No a to opravdu nevysvětlíte!


Milá ženo-in,
jsou chvíle, kdy člověk lituje, že není neviditelný

Reklama