Reklama

Řešila jsem s kamarádkou věčný problém komunikačního šumu na trase Venuše – Mars. Muži a ženy, ač hovoří stejným jazykem, sedí vedle sebe, dotýkají se, šlehají po sobě pohledem, přesto naráží na zeď neporozumění. „Já mu něco říkám a on kývá, kývá, culí se jak měsíček na hnoji.

A když se zeptám na jeho názor, co si o tom myslí, tak se mě zeptá – ,Co jsi říkala?´ – ,Nezabila bys ho?´“ Jako příslušnice něžného pohlaví, které v tom mužském našlo zalíbení, ráda jim přiznám jisté polehčující okolnosti, avšak odmítám rezignovaně vyvěsit bílou vlajkou, protože ta nic neřeší. Nejtěžší je odpovídat na mlčení.

woman

Měla jsem zrovna otevřený chat s kamarádem, vzdělaným, technicky zaměřeným a hlavně vtipným. Bezelstně jsem se zeptala na vzdálenost mezi Venuší a Marsem. Usoudila jsem, že konkrétní informace nám umožní lépe se připravit na přibližování dvou znesvářených planet. Jednak je dobré vědět, co si vzít na sebe (ironii nechat doma), zda jít po dívčím bosky, nebo cupitat na jehlách.
„Jak je daleko Mars od Venuše?“ Odpověď přišla obratem: „Někdy i minus patnáct centimetrů.“ Lehla jsem si do klávesnice. Ne vzrušením, ale zasažená jiskřivým respektem vůči mužskému světu, který je pohotový, když se chceme opřít, a zbytečně nedělá kudrlinky tam, kde to postrádá smysl. My ženy však máme potřebu existenci kudrlinek obhajovat, aniž bychom věděly proč. Muž je pochopitelně zmaten, pod tíhou nových okolností uvolní náruč a podepře si hlavu. V té chvíli padáme a za pomoci nekonečných výčitek se snažíme zvednout a najít pravdu, o kterou přitom vůbec nešlo. Se ženskými slzami a záplavou výčitek si muži nikdy nevěděli rady, a berou tudíž nohy na ramena. A že tahle hra na honěnou žádný smysl nemá, chápou kupodivu jak muži, tak ženy. Přesto ji hrají dál.

Chvilku jsme tvrdé a nekompromisní, sebejisté, odhodlané s nimi bojovat na jejich půdě a být přitom tak nemilosrdné, jak to dokážou oni mezi sebou a jak jsme to od nich odkoukaly. Jinak se v tomhle světě obstát nedá. Muži, kterým ženy vykradly muničák, s rozpaky a jistým zklamáním pozorují novodobé Johanky z Arku, které se za rozpálených tváří nerozpakují mužům dokazovat, že se docela lehce obejdou i bez nich. A ve zlomku sekundy se jim pověsí na krk a dožadují se vyznání jejich křehké, ženské kráse. Naše místo není u sporáku – brání se ženy striktnímu rozdělení výchozích pozicí. „Prosím tě, my nějaký máme?!“ kontruje ironicky muž. Další ze střetů dvou kosmických lodí je nevyhnutelný. Houstone, máme problém. Přitom je to tak jednoduché a zvládneme si to vyřešit sami. My ženy máme v praktických otázkách více zdravého rozumu a pomáháme mužům, když nevědí, jak dál. Samozřejmě děláme, že jsme si toho nevšimly, a oni nás za to budou milovat. Skutečná pravda se vytratila někde ve vesmírném prostoru, ale to už vůbec není podstatné.