Zdravím,

 

dnešní téma mi připomnělo historku z mého prvního pracovního místa....

Jako 17letá absolventka ekonomické školy jsem nastoupila jako korespondentka do kanceláře, kde byli samí muži kolem 50 let. Strašně jsem se styděla a ne jejich otázky jsem odpovídala jednoslovně.

Blížil se první pracovní Silvestr.

Od rána mi "moji" chlapi pomáhali s přípravou slavnostní tabule. Když došlo k samotné oslavě, začali se pánové bavit na můj účet. Dvojsmyslné narážky a řeči na své pohlaví jsem vydržela asi hodinu.

Pak se ke mně naklonil můj šéf a udiveně se zeptal: "Copak vy se neumíte nikdy naštvat? Já už bych po takových poznámkách dávno vylítl". Zarazila jsem se a šílený vztek kombinovaný s alkoholem mi do úst vehnal slova: "Tak, pánové, to by stačilo. Co si o sobě vlastně myslíte? Že jste páni tvorstva a můžete si mě jen tak vzít do huby a žvejkat? Tak to tedy ne! A i kdybych měla přijít o místo, tak na vás z vysoka s...! Končím s vámi, sbohem!"

A hrnula jsem se ke dveřím. Tam mě zastavil hurónský aplaus. Chlapi tleskali a gratulovali mi: "Tak se už nezlobte. To bylo schválně, abychom věděli, co je ve vás, když se pořádně namíchnete. Moc se omlouváme a buďte tak hodná, zůstaňte s námi. Máme vás rádi, vždyť jste mezi nás přinesla sluníčko!" No a od té doby se ke mně chovali jako sobě rovné. A když se mi narodila dcera, měla najednou strýčky na vození.

 

Januše

 


Díky Januše za hezký a naprosto ukázkový příběh, jak to vypadá, když „rupnou nervy“ ;o)
Jsem ráda, že vše dobře dopadlo a že tě tento výbuch nestál místo... Ne každý má totiž takové štěstí, a sem tam vybuchneme fakt na nejméně vhodném místě, při nejméně vhodné situaci... A následky, nu... ty pak stojí za to!

 

Vybuchla jste někdy i vy tak, že jste viděla rudě a měla chuť vraždit???
Kdy vám naposledy ruply nervy a proč???

 

Napište nám na adresu redakce@zena-in.cz. Těšíme se!!!!

 

Reklama