Reklama

luck

Včera mě poprvé navštívilo štěstí. Přišlo se rozloučit…

Kdepak, já nebudu takový pesimista. Když se řekne „štěstí“, mám docela jasno. Za dvě největší štěstí považuji to, že vůbec žiju, a to, že jsem udělala maturitu.

U maturity jsem si „čistě náhodou“ vybrala z několika málo otázek, které jsem uměla. Čtyřikrát za sebou. Dodnes to nechápu, měla jsem vážně šťastný den a spokojenost byla na všech stranách.

Ovšem za největší kliku považuju to, že vůbec žiju. Mezi jedním a druhým rokem života jsem chvíli zůstala bez dozoru a stihla jsem spořádat několik olověných kuliček. Vůbec jsem nechápala, proč kolem toho dělají takový humbuk. No jo, jasně, olovo je jed. Teď už to vím.  

Když mi byly asi tři roky, seděla jsem na jednom z našich tažných koní. Splašil se. Já se čistě náhodou udržela. Brala jsem to jako legraci. Dokud jsem si nevšimla, že za oběť padly jenom mé dva zuby, které mi vyrazil mohutný chomout.

O rok později jsem se docela blízce střetla s jiným dopravním prostředkem. Přecházela jsem silnici. Blížící se auta celní správy jsem neviděla, a oni evidentně neviděli mě. Čistě náhodou jsem vyvázla jen se dvěma ošklivými zlomeninami a otřesem mozku. Za necelé dva týdny jsem byla z nemocnice doma, což byla taky docela klika, protože nemocenskou stravu bych o pár dnů déle už přežít nemusela.

V pěti jsem se učila potápět, aniž bych uměla plavat. Nutno podotknout, že nedobrovolně. Byli jsme u vody, ležela jsem na nafukovací matraci. Někdo si ji chtěl půjčit a já byla najednou pod vodou a klesala ke dnu. Nebýt duchaplného souseda, nebo kdo to pro mě tenkrát skočil, možná bych se potápěla dodnes.

Když mi bylo osm, pokoušel se nás otec otrávit plynem. Bylo mi už hodně zle, když jsem si všimla povolených kohoutků.

Ve dvanácti jsem se nevědomky stala živým terčem pro svého spolužáka, který se učil střílet ze vzduchovky a neměl lepší nápad než namířit ji na mě. Trefil se a bolelo to. Nevím, jestli je to tím, že uměl, nebo naopak neuměl pořádně mířit, ale brok zasáhl „jenom“ mou nohu.

Naposledy jsem děkovala svému štěstí za to, že pořád žiju, až v dospělosti. Jednoho krásného večera jsem zabalila svou práci a chystala se domů. Přivolala si výtah, a ten se s rámusem zřítil do přízemí. Celých šest pater. Děkuju, že jsem nestihla nastoupit.

A co vy? Měla jste někdy z pekla štěstí? Zachránila jste si čistě náhodou práci, čest, život, peníze, nebo jste se díky šťastným náhodám vymotala ze životní krize? Potkalo vás štěstí ve chvíli, kdy jste ho vůbec nečekala? Vyhrála jste v loterii, když jste zrovna neměla na zaplacení účtu? Potkala jste starého známého, když jste zrovna nejvíc potřebovala jeho pomoc? Zlomila jste si ruku a u lékaře potkala svou životní lásku? Utekla jste hrobníkovi z lopaty? Vyhrála jste v soutěži novou televizi den poté, co stará vypověděla službu? Máte na štěstí kliku, nebo se vám spíš vyhýbá? Napište nám svůj příběh o štěstí i vy!

A co děláte pro to, aby vás nějaké štěstí potkalo? Jdete mu vstříc, nebo čekáte, až přijde samo? Pomáháte si například sbíráním čtyřlístků? Napište nám svůj příběh o štěstí i vy!

Své příběhy nám posílejte na e-mail

redakce@zena-in.cz

Došlé příspěvky budeme v průběhu celého zítřka zveřejňovat a na ty nejzajímavější samozřejmě čeká odměna.