Znáte ty dny, kdy vám po ránu není zrovna nejlíp a při pomyšlení na práci, která vás čeká, je vám ještě hůř? Já ho měla včera. Žádná kocovina ani těhotenství se za mojí ranní nevolností naštěstí neskrývalo. Nicméně dostat mě z postele o šesté hodině ranní bylo nad lidské schopnosti, a tak jsem v ní zůstala. Náš velitel Radek se ráno do icq tvářil chápavě. Odpoledne mi ale udělil zvláští úkol: „Připrav si na zítra novinku Já hypochondr. Myslím to vážně.“

A tak tedy zasedávám ke stolu, abych se přiznala ke všem nemocem (krom té včerejší), které nemocí až tak nebyly. Inu, dobrá. Poprvé jsem to zkusila snad už v jeslích. Starší sestry byly nemocné a já musela ráno vstávat a jít na autobus. Taková nespravedlnost! Řekla jsem si, že to tak nenechám. Přidušeným hlasem jsem pravila rodičům: „Podívejte, jakej mám chrapot. Já musim zůstat doma taky.“ Zůstala jsem. A ještě dlouho poté jsem věřila tomu, že byl můj výkon tak věrohodný.

Základní škola moc příležitostí k simulování nepřinesla. Přesto jsme to zkusily. Byli jsme pečlivě hlídání a omluvenku si sám nikdo napsat nemohl. Naklepávání teploměru nám ještě moc nešlo, a tak jsme si s ním zamíchaly čaj. Dodnes nechápu, jak nám máma nemohla neuvěřit teplotu 41,5 stupňů, když jsme se tvářily tak sklesle. Jednou stejný trik vyzkoušela i nejstarší sestra, která se přechozího pokusu neúčastnila. Pokud byste mysleli, že starší = rozumnější, zklamu vás. Ona ho ponořila do čaje právě zalitého. To bylo poprvé, kdy jsem viděla tříštící se teploměr.

Střední škola - ta byla pro různé záchvaty hypochondrismu jako dělaná. Omluvenky si tam psal skoro každý a navíc na jednodenní absenci nebylo třeba razítko od doktora. Některým bylo nevolno obden. Já jsem toho byla poněkud ušetřena. Jednak jsem chodila do školy ráda, protože jsem o přestávkách zneužívala místní internet, a druhak stačilo doma říct, že se mi do školy zkrátka nechce, a omluvenku jsem měla napsanou. Mám úžasnou mámu, co? Nutno podotknout, že tak často jsem ve škole nechyběla.

Omluvenku sama jsem si napsala jen jednou. To tehdy, když chyběl tělocvikář a kluci se měli účastnit hodiny cvičení s námi. Za normálních okolností cvičily studentky a studenti odděleně. Tvařila jsem se děsně nachlazeně a přechozího večera jsem se pečlivě učila kašlat tak, aby to znělo věrohodně. Kdyby si tehdy pánové nevydupali fotbal, ale například floorbal nebo ringet, šla bych na tu hodinu s chutí. Ze stejného důvodu jsem o rok později úspěšně simulovala zablokovaný krk. Přiznávám, bolel mě, ale zablokovaný nebyl.

Teď byste mě možná neraději roznesly v zubech, že si nevážím svého zdraví a že teprve poznám, co to je, až nějaká opravdová nemoc přijde. Však já si ho vážím a o opravdových nemocech vím své. Ale ruku na srdce, dámy, která z vás si někdy něco nepřibarvila, aby se vyhnula škole, práci, úklidu nebo i sexu?

 


Posílejte mi dnes (středa 4. listopadu 2009) na e-mail redakce@zena-in.cz své zábavné historky o hypochondrech. Zajímavé uveřejníme a tu nejzábavnější odměníme malým dárkem! Více viz novinka: Natočili mi EKG - infarkt to nebyl...

Hrajte dnes soutěž: Vyřešte kvíz!

Reklama