Reklama

Já si s ním prostě nevím rady! To dítě snad musí být hyperaktivní. Já ho snad budu muset zabít. No jo, jenže co to je ta hyperaktivita a kde se vzala? A hlavně – co s takovým dítětem? Je zabíjačka to nejvhodnější chování?

Hyperaktivita patří mezi projevy lehké mozkové dysfunkce (LMD). Ta vzniká během vývoje dítěte, nejčastěji ještě v prenatálním období, takže můžeme klidně zavrhnout teorie, že to dítě je nevychované a jaká matka, taková i Katka. Kdepak, malý nezbeda za sebe nemůže. K tomu inteligence není poškozena ani trochu, takže případné osočování může přinést dost velké problémy jeho psychice.

Hyperaktivní dítě má tedy většinou problémy s konvenčním chováním. Je také otázka, jak je dítě LMD postiženo. Nejhorší varianta (úplné kombo všech příznaků) se projevuje nesoustředěností, obtížnou koncentrací pozornosti, impulzívností, tzn. bezprostředností a zbrklostí dítěte, viditelnými nerovnoměrnostmi vývoje jednotlivých duševních funkcí, které se projeví při učení a ve škole, trpí také velkými výkyvy nálad… Postižena může být i psychická zdatnost a výkonnost.

Třešničkou na dortu nepříjemných projevů mohou být poruchy řeči a vnímání, v nejhorším případě spojené ještě s tělesnou neobratností.

Hlavně nenápadně!

Jak s takovými dětmi jednat? V rukavičkách. To je přesně ten obrat. Na dítě musíte být za každých okolností vlídní, i když vás to často bude stát veškeré úsilí. Dítěti bychom měli bránit v destrukci okolí (zkrátka nemělo by se houpat na lustru), ale přitom bychom měli být velmi tolerantní a umožnit mu volný pohyb, změnu polohy, proběhnutí se…

Tragedií pro hyperaktivní děti je socialistický způsob školství, bohužel ani po více než patnácti letech ne zcela vykořeněný. Vzorné sezení v lavici s rovnými zády a k tomu mlčení je to poslední, co se bude malému nešťastníkovi líbit. Bohužel on bude ten poslední, který se bude líbit úče. Takové té s drdólem. A divili byste se, kolik jich ještě ve škole máme, naštěstí ale stále umírají, takže za nějakých 20 let by mohla být situace růžovější. Jako zahrada. K tomu dnes už existují pedagogická pracoviště, kde jsou učitelé přímo školeni, jak zvládat nezvladatelné. Jejich práce je často obdivuhodná.

Hyperaktivní děti mají také neúhledný rukopis, hůř čtou a kreslí jako Picasso (možná ještě líp). Na všechno u nich musíte ale být trpěliví a dát jim čas. Také se je můžete pokoušet zklidnit, nejlepší jsou cvičení na soustředěnost, ale všechno hlavně v rukavičkách! Dítě nesmí mít pocit, že na něj tlačíte, to by nebylo dobré ani pro něj, ani pro vaše nervy!

Doktor také může předepsat vašemu nezbedovi léky. Jsou to většinou normální oblbováky, které vaše dítě sice donutí sedět rovně ve třídě, ale hrozí, že v ní pak bude sedět, dokud si pro něj nepřijdete. Ale buďte optimisty, třeba vám z léků nezpitomí. A třeba je lepší přežít sem tam nějaký ten rozbitý květináč nebo okno. Ono se to během puberty stejně většinou srovná a příroda si s tím poradí sama.

Takže pokud se s hyperaktivním dítětem setkáte (a šance není tak malá, je jich 3-4 %, možná víc), buďte vlídní a uvědomte si, že pod tím zlobidlem je malý vyděšený človíček, který neví, co se sebou, všechno se na něj sype a všichni na něj pořád křičí a nadávají mu. Zvláštní je, kolik dospělých bylo v dětství podobně postiženo, ale dnes si na to nevzpomíná.

Kde je ta hranice, kdy zapomínáme na dítě a staneme se dospělými? Kdo nám vymaže paměť, abychom z chápání dětského vnímání přešli v jeho kárání? Buďme tolerantní! Vždyť děti jsou malí lidi!