Většina z nás nemá problém rozlišit mezi já a ty. Já jsem prostě já a ty... Ty je ten druhý, ke kterému se obracím. Takové vnímání světa ovšem není automatické. U malých dětí se postupně vyvíjí a v plné formě se objevuje až kolem tří let. Stejně tak pozvolna pravděpodobně vznikalo i při vývoji lidstva. Vnímání kontrastu mezi já a ty je přitom do značné míry základem našeho pohlížení na svět.

Jsem mámina
Lidské myšlení vždy vychází z „já“, z reflexe - tedy z vnímání sebe sama. Na světě jsou však i druzí. Druzí učí dítě být na světě, vytvořit si „já“. Pomáhají nám vymezit se - z počátku máme tendenci vymezovat své já proti druhým nebo ve vztahu k nim. Když se malého dítěte zeptáme, kdo je, většinou odpoví ve smyslu jsem mámina - mámin". Až později definuje samo sebe. I když já existuje vždy jen ve vztahu k ty nebo k oni a v něm se stává osobou, je vymezování svého já proti druhým v dospělém věku dokladem určité nezralosti - neschopnosti vybudovat své já na pozitivních hodnotách.

Uzamčená minulost
Já je vždycky zde a pomáhá nám definovat teď. Já je zakotveno v čase, mění se v něm, ale zároveň zůstává v základních složkách stabilní. Já jsem pořád já, i když je mi pět, patnáct, dvacet pět nebo padesát. Můžeme se ke svému minulému já odmítat znát, ale stále je to naše já. Jak obtížné je toto časové zakotvení ztratit, vypovídají příběhy lidí s poruchou paměti. Těžký je život těch, kteří si nevzpomínají na svou minulost. Ale ještě hůře jsou na tom lidé, kteří ztratili schopnost ukládat si vzpomínky do dlouhodobé paměti. Pořád dokola se probouzí s pocitem, že je ten stejný den, nepamatují si, že už ho prožili, jejich tvář se mění a vyvíjí, ale jejich já ne, a tak jsou čím dál tím více zmateni stárnoucím člověkem, kterého vidí v zrcadle. Mají minulost, ale ta je uzavřena, nic do ní už nedokážou přidat. A proto nakonec ztrácí i současnost.

soutěžní otázka 2 – Jak se jmenoval králík – vizionář z Daleké cesty za domovem?

Ty je vždy výš
Filosofická a vědecká řeč mluví o něčem, ale ne k někomu, já a ty v ní nebývá. V životě, umění i náboženství je naopak já a ty velmi důležité. Ty je vždycky živý člověk a vztah k já je vyjádřen pohledem do očí. Ve vztahu já k ty proti sobě vždy stojí dva lidé a jsou zároveň jaksi sami, zodpovědní, nemůžou se na nikoho vymluvit, je to vztah symetrický, nastavuje já jakési zrcadlo. Pouze v tomto vztahu existuje důvěra, stud i rozhovor. Podle filosofa Levinase ale není vztah já a ty symetrický. Ty stojí vždy výš. Ať tak či tak, vztah já a ty je složitý a rozmanitý a zakládají se na něm i mnohé morální zásady.

Vztah já a ono je jednodušší, ono totiž nemluví, není přítomno. Je to vztah subjektu k objektu. K malému množství lidí lze ještě mluvit jako k ty, velké množství však je již masa, skupina bez tváře a jména. Takový vztah je nedokonalý. Podobný je i objektivní vztah vědy, jedná se o věcné zacházení, i s lidmi. A tento přístup se v moderní společnosti šíří i mimo oblast vědy.

Vnímáte druhého člověka vždy jako ty, nebo je pro Vás někdy i to (ono)? Co třeba lidé v hromadných dopravních prostředcích? Jaký máte vztah k Vašemu já před deseti nebo dvaceti lety? Byla jste to Vy? Nebo se ke svému minulému já raději neznáte?

Reklama