Kominice nám poslala několik doslova životních postřehů k dnešnímu článku o trvalé. Pobavte se také...

Bylo mi čtrnáct let, když jsem si vybrečela ostříhání svých na zadek dlouhých, rovných vlasů.

Maminka totiž zastávala názor, že rozpuštěné vlasy jsou neučesané, a tak jsem i do osmé třídy chodila se zapletenými copy.

Maminka každé ráno copy rozpustila, vlasy pročesala a následně znova zapletla. Aby vlasy celý den v copech vydržely, utahovala pletení tak, že se moje velké oči smrskly do tvaru dokonalých japonek.

Zatímco spolužačky nosily mikáda nebo tupé střihy, já chodila jako selka z hor a copy za mnou vlály.

Několik dlouhých měsíců jsem otravovala a prosila o to, abych mohla nechat ty nenáviděné pačesy ostříhat.

Ke čtrnáctým narozeninám jsem dostala sto korun a tisíc rad a příkazů, jak se nechat ostříhat a co v holičství říct, aby to holička pochopila.

„Nech si to jenom zkrátit tak pod ramena, ať to jde zaplést. A né abys mi přišla domů s něčím bláznivým!!! Neopovažuj se jenom pomyslet na něco střapatýho, nebo nedej bože dokonce trvalou. Pamatuj, že jsi slušná holka a né nějaká poběhlice!“ udílela rady a své představy maminka.

Všechno šlo jedním uchem tam a druhým ven. Moje představa byla jasná.

Po škole jsem v houfu kamarádek mířila směr jediné velké holičství ve městě.

Holička mě chvíli přemlouvala, abych se vlasů nezbavovala, že je to škoda, ale já žila svoji vidinou krátkých vlasů ozdobených trvalou.

Ani slzička neukápla, když holička horko těžko upižlala dva tlusté copy. Najednou jsem měla hlavu strašně lehkou a cítila se báječně.

Namotávání natáček už mi tak úžasné nepřipadalo a dusivý smrad a horko linoucí se z pod řvoucího sušáku taky příjemné nebyly.

Leč maminčina oblíbená věta „Pro parádu musíš něco vydržet,“ mi zněla v uších a já opravdu vydržela.

Když mi holička sundala natáčky a vlasy vyfoukala, byl to šok. Moje podoba s ovcí byla nepřehlédnutelná.  Už mi chyběl jenom zvoneček pod krkem.

Chvíli jsem nevěřícně zírala do zrcadla a přemýšlela, jak se nepozorovaně dostat domů a jaká omluvenka by mě na příštích pár měsíců zbavila povinnosti školní docházky.

Kamarádky při pohledu na mou dokonalou ovčí vlnu brečely smíchy.

S naraženou čepicí jsem se jako šnek táhla k domovu.

Chudák maminka. Moc nechybělo a díky mně dostala druhý infarkt. Po prvotním šoku vjel do maminky zase život a já si nejen slízla pěkných pár po hubě, ale taky peprnou kritiku mého vysněného účesu.

Po tom, co mě maminka topila v umyvadle ve snaze alespoň trochu kudrlinky narovnat, mi běželo hlavou, že takhle jsem si svůj účes hodný filmové hvězdy opravdu nepředstavovala.

Druhý den po probuzení mi bylo snad ještě hůř. Maminčin pokus o mé utopení zanechal následky. Zatímco den před tím jsem vypadala jako ovce, ranní pohled do zrcadla mě přesvědčil, že ovce zřejmě chtěla proběhnou elektrickým ohradníkem a dostala pořádnou ránu proudem.

Vlasy trčely do všech světových stran a nebylo v moci žádného hřebenu je zkrotit.

Ten den byl nejhorší v mé školní docházce. Nenašla se jediná dobrá duše, která by aspoň ze soucitu pronesla na mou adresu pochvalné slůvko.

Doma se mnou nemluvila ani klika od dveří a ve škole, tam bych snad byla radši za ticho než za ty průpovídky.

Uběhla léta a já se měla vdávat. V ten šťastný den jsem marně cloumala klikou u kadeřnictví, kde jsem byla objednaná. Na dveřích se houpala cedulka „Pro nemoc zavřeno“ a já zoufale obíhala všechna kadeřnictví a prosila, aby mě někdo ostříhal a slavnostně učesal.

Slitovala se jedna stará kadeřnice a vzala mě i když jsem nebyla předem objednána.

Prohlédla jsem si obrázky účesů a rozhodla se pro slabou trvalou a připnuté drobné bílé kytičky.

Na obrázku ten účes vypadal báječně.

Kadeřnice vlasy prostříhala, u uší zkrátila no prostě čarovala s nůžkami a následně natáčkami.

Konečný efekt mě vrátil zpět do osmé třídy. Ze zrcadla na mě valila oči stará známá ovce.

Na šošoli se mi mezi očima houpala zaprášená kopretina, která měla tomu neštěstí dodat slavnostní ráz.

No co mám víc psát? Seděla jsem na náměstí na lavičce a brečela. Vždyť takhle si mě přeci nemůže nikdo vzít! Určitě i stádo by mě vyvrhlo za svého středu a musela bych se pást v oddělené ohradě. Natož pak ženich.

Ženich to okomentoval slovy „Miláčku, kdo ti takhle ublížil?“

Svatba byla, jen svatební fotky nikomu neukazujeme. Když je nedávno vyštrachaly děti, tak synek uznale poplácal tátu po rameni a pravil „Neměl jsi strach že máma místo ano zabečí?“

Už nikdy po svatbě jsem trvalou neměla. A pevně věřím, že ani v budoucnu mít nebudu.

Reklama