Se svou pracovní dobou den po dni vás seznámí čtenářka s nickem Kůzle. Po mateřské dovolené nastoupila na novou pozici a teď se učí, jak skloubit práci, děti, domácnost. Jak se jí to daří, to se dočtete v jejím příspěvku.

1.srpna jsem se po 8 letech mateřské „dovolené“ vrátila zpátky do práce. Pracovala jsem dříve ve státní správě jako informatik, bohužel kluků už tam mají dost a tak se rozhodli, že bych mohla být pro změnu účetní-ekonom a to rovnou na plný úvazek. Tak se mi kancelář přestěhovala o pár pater výš a já do sebe začala soukat daňové povinnosti, různé účty a hlavně všechny ty nové programy, kdy mám ještě teď pocit, že se mnou moc nekamarádí.

Ty první 4 týdny ještě v pohodě, došla jsem domů úplně umřelá, hlavu jak pátrací balón, v noci jsem si ze spaní určitě slabikovala, jak se co účtuje. Děti byly mimo domov. Staral se tatínek nebo prarodiče. Poslední srpnový týden se vrátily a od 3.září vystartovaly do školy a do školky. A po pravdě vůbec nevím, kde mi hlava stojí a co udělat dřív.

Můj pracovní týden vypadá následovně:

Pondělí - vstanu v 6 ráno, připravím dětem svačinu do školy, zcivilizuju se a kolem půl 7 vyrážím do práce a v 7 už sedím za počítačem. Do školy a do školky vodí ráno manžel. Jak většina z vás víte, na úřadech je po + st úřední den a tak mi nezbývá, než vydržet v práci do 6. Bohužel ve školce i v družině jsou jen do 5 a tak vyzvedávání dětí zatím řeším přes kamarádky. Takže ty k těm svým přiberou ještě ty moje 3. Večer doběhnu v půl 7, posbírám ratolesti a hurá domů na druhou směnu - udělat úkoly, večeři, vykoupat, připravit oblečení a aktovku na druhý den, protože ráno by se to už nestihlo. V půl 9 je dokopu do peřin a padnu do nich taky. Mužský totiž jezdí domů z práce mezi 7 - 9, takže příliš použitelný není.

Úterý - vstávání v 6, svačina, pusu dětem a letím do práce. Ta je naštěstí už jen do 3, takže vyzvednout stihnu sama, ráno si přibalím do baťohu tepláky na ven a nějakou svačinu pro děti na odpoledne a ze školy a školky jdeme chvilku na hřiště, drobet vybít energii. Potom domů, úkoly, aktovky, připravit oblečení na ráno. Úterý je můj den, kdy muž přijíždí na 6 a já vyrážím se stejně postiženými zpívat do sboru, kde mě to strašně baví. Domů přicházím až na 10 večer, takže to rovnou zalézám do peřin.

Středa - vstávání v 6, svačina, papa děti a honem do práce. Opět úřední den. V družině mají za úkol děti vypustit na skauta, který je ve vedlejší budově, takže ani nemusí přes silnici. Jen kolem 4 volám kamarádce, jestli tam opravdu jsou. Tu nejmenší zatím vyzvedává kamarádka. Naštěstí už svítá na lepší časy a já snad od pondělka budu mít slečnu na hlídání, která mi je ve 4 vyzvedne a počká s nimi do půl 7 než doběhnu z práce. Samozřejmě to nebude dělat pro moje krásné oči, ale kdybych si nechala pokrátit úvazek, přišla bych o víc než kolik dám jí.
Utíkám z práce v půl 6, abych v 6 vyzvedla děti na skautu a tu nejmenší u kamarádky. A zase stejný kolotoč doma.

Čtvrtek - tradiční ranní maratón, končím ve 3. Děti začaly od včerejška chodit do hudebky, tak jsem utekla dřív, abych jim ukázala, kam to vlastně budou chodit. Pustí je z družiny a samy musí dojít na místo určení. Nevím jak kde, ale mám pocit, že školy všeho druhu stavěli lidi, co mají místo mozku kompas. Vy co potřebujete všude průvodce a pokud možno aby vás ještě vedl za ruku víte o čem mluvím. Já mám úplně strašný orientační nesmysl. Zabloudím všude. Obávám se, že příští týden si místo oběda zajedu pro děti a do hudebky je opět dovedu, protože pochybuju, že si pamatují, kde to posledně byly. Končí tam v 15:40, takže až se zaběhnou, poběžím pro nejmenší do školky a pro starší potom do hudebky. Zatím to ještě jde, mají jen nauku a sbor, ale od ledna jim přidají i hudební nástroj a vyžadují, aby byl rodič těch 30 minut přítomný na každé hodině, aby viděl, jak se nástrojem vůbec zachází. Nějak si neumím představit, kdy to budeme zvládat a co s dětmi, co zrovna nebudou hrát. Nechat je doma u pohádek?

Pátek - to je krásný den, jen do 2. Odpoledne půjdu v klidu do školky i do školy pro děti, žádné honění a stresy. Možná stihnu uvařit i teplou večeři. O víkendu pak nasbírám síly na další týden.

A moje ideální pracovní doba?

Kdysi by se mi líbilo být placený televizní divák, teď by mi bohatě stačilo, kdybych stíhala vše bez honění, viděla bych ideální pracovní dobu od 8 do 3. Ovšem za ty samé peníze co mám teď, protože i tak jich není moc.
Jasně, ono se to časem vše zaběhne, nejmenší vyroste, že jí ti starší budou moci vzít domů. A já na tyhle honičky budu jen vzpomínat. Určitě mi hodně pomůže až nastoupí chůva a pondělí středa budou pokryté. A třeba trošku pomůže i babička, až jí skončí chalupová sezona.

Tak mi držte palce ať vyjde chůva, která děti zvládne. Přeji hezký pracovní den a ještě hezčí víkend.

Kůzle

Milá Kůzle, to vás obdivuji, a držím palce, ať to všechno ve zdraví zvládnete

Text nebyl redakčně upraven

 

Reklama