Mnichov. Na tento film Stevena Spielberga bylo napsáno mnoho protichůdných kritik a recenzí. Sama jsem na něj šla se smíšenými pocity a jistou obavou. Týkala se  vykreslení událostí spojených s pomstou Izraele za zavraždění 11 sportovců na LOH v Mnichově 1972 (informace ZDE).

Kdo by v tomto filmu čekal dokonalé superagenty, bude zklamán. Film je totiž částečně fiktivní. „Trestající“ skupina totiž není složena z odborníků v zabíjení na slovo vzatých. Jsou to lidé z armády, ochranky premiérky, ale bez zvláštního vyškolení pro uskutečnění náročných akcích, kdy mají být odstraněni Palestinci zodpovědní za smrt účastníků olympiády.

Najala je tajná služba Mossad. Poskytla jim pouze seznam těch, kteří mají být zlikvidování bez dalších podrobných informací. Zajistila je finančně, ale nic víc. Jste zbaveni identity: od chvíle, kdy jste podepsali smlouvu, přestáváte existovat. Budete dělat špinavou práci, ale děláte ji pro Izrael. Pro vaši vlast. Buďte na to hrdí. Je zajímavé sledovat proměnu charakteru a myšlení členů tajné skupiny. Po první akci slaví, jsou rádi, že se povedlo odstranit jednoho z nepřátel. Postupně se z nich stávají stroje na zabíjení. Co na tom, že některé z akcí jsou provedeny diletantsky, nemají na ně zkušenosti či prostředky.

 



Postupně zjišťují, že byli vlastně obelháni. Pokud chtějí bližší informace, nedostanou je. Uvědomují si, že pokud odstraní jednoho, nastoupí místo něj další a lepší. Jako když useknete hydře jednu hlavu, narostou nové. Palestinci mezitím podnikají další teroristické útoky po celém světě, mnohem brutálnější s velkým počtem obětí. A členové skupiny to začínají vnímat jako zbytečný boj. Přesto se nevzdávají a pokračují ve své krvavé práci dál. Zjišťují, že jsou vyšší zájmy jiných tajných služeb, které jim v jejich činnosti brání. Hlavní představitel, který je vedoucím skupiny, se nakonec ocitne v situaci, kdy mu sice jeho stát poděkuje „žádné medaile nedostanete“, ale hlavně je jeho vlastní zemí ohrožena vlastní rodina. Přesto přese všechno je stále na pochybách - má věřit těm, kteří ho naverbovali? Nechce jim věřit, nechce jim předat své důvěrné informace a zdroje. Přesto se mu před očima opakují záběry z mnichovského vraždění a cítí povinnosti pomstít tu nesmyslnou vraždu.

Bylo to tak?
Film byl natočen podle knihy kanadského novináře Georga Jonase, který údajně členům této skupiny poskytl údaje o této protiakci. Izrael tvrdí, že takovým způsobem pomsta neproběhla. Že se jedná o pouhou novinářskou fikci. Nicméně svůj boj proti teroristům vedl. Operace byla nazvána Boží hněv. Do čela se postavila přímo premiérka izraelské vlády Golda Meirová. Řekla rodinám obětí tyto věty: „Rozhodla jsem se, že každý z těch teroristů musí být vystopován. Nikdo z nich už nebude chodit po této zemi. Budeme je pronásledovat, dokud neulovíme i toho posledního.“ Už po několika týdnech od tragických mnichovských událostí byli zabiti někteří palestinští teroristé. Vybuchovaly bomby, střílelo se - útočníci nebyli vypátráni.

Velkým impulsem pro zintenzivnění Božího hněvu byl konec října 1972, kdy německá vláda propustila tři z mnichovských útočníků. Výměnou za život cestujících uneseného letadla Lufthansy na lince Frankfurt Bejrút. Na tom by nebylo nic překvapivého - Němci nechtěli obětovat nevinné cestující. Jenže na povrch vypluly zvláštní skutečnosti. Na palubě letadla bylo jen 11 mužů. Aby měla německá vláda klid, propustila vězně a nádavkem přidala teroristům 9 milionů marek. Od té doby měla klid. Navíc existují informace (a Německo je nijak nevyvrací), že Německo a teroristé byli předem na této akci domluveni. To by odpovídalo i přinejmenším zvláštnímu počtu a složení cestujících uneseného letadla. Izrael tím byl otřesen. Vrazi dávali médiím rozhovory a utekli pod ochranu Libye. Nic se jim nestalo.

V tu chvíli Mossad dostal volnou ruku. Byl sepsán seznam s 35 jmény těch, kteří měli být odstraněni. Každý naplánovaný atentát dopředu schválil tzv. Výbor X v čele s Meirovou. V tomto momentě se události filmu se skutečností kryjí. První, údajný vůdce evropské sítě teroristů Zweiter, umírá pod palbou kulek v chodbě římského činžáku, kde po léta žije. Další je zabit nastraženou bombou v telefonu, kdy potvrdí volanému své jméno - Hamšárí. Husajn Abad Šír, který obstarával teroristům zbraně a výbušniny, je odpálen bombou, která je nastražena v jeho posteli. A tak dále. Po každém mrtvém prý kdosi zavolal izraelským rodinám zabitých sportovců a oznámil jim, že někdo, kdo se podílel na smrti jejich syna či manžela, již není mezi živými. Nikdy se nedozvěděli, kdo volal.


Agenti Mossadu vytvořili pro operaci Boží hněv 3 skupiny. V první byli 2 zabijáci, v druhé ti, kteří v době útoku kryli jejich ústup a dělali řidiče aut. Třetí byl většinou pár muže a ženy, který pronajímal byty a auta potřebná pro přípravu útoku. Pak byla speciální skupina čítající až 8 lidí, která oběť vystopovala, sledovala a naplánovala samotný útok od A až do Z. Film tyto skupiny ignoruje, v něm je popsána jenom jedna, která vyvíjí všechny uvedené činnosti. A jak už jsem uvedla, je složena spíše z neprofesionálů. Tak by ale Mossad, považovaný za nejlepší tajnou službu na světě, nepracoval.

Ovšem i nejlepší tajná služba může chybovat. Nejdříve byl úspěšně proveden útok na sídlo a zároveň centrálu palestinských teroristů v Bejrútu - ten film ukázal. Velká skupina agentů Mossadu a speciálně vycvičených členů armády, kterou vedl pozdější izraelský premiér Ehud Barak v převlečení za ženu skrývající v podprsence granáty, zaútočila na sídlo palestinských teroristů v Bejrútu. Tři vysoce postavení vůdci teroristů byli zastřeleni. Padli i strážci objektu. Izraelci byli na koni. Palestinci se začali bát - Izrael je vypátral kdekoli. Jenže pak přišel pád. Mossad zjistil, kde pobývá ten, kdo podle něj celou mnichovskou tragédii vedl. Ali Hasan Salamí. Agenti vyrazili do norského Lillehameru. Jenže Salamí tam vůbec nebyl. Spletli si ho s nevinným mužem z Maroka, který jejich omyl zaplatil svým životem. A izraelský neúspěch dovršila norská policie, která do týdne všechny agenty zadržela (všech 5 odsoudila za zabití na 2-5 let, nicméně je po 22 měsících propustila).

Ve světě se celkem pochopitelně zdvihla dobře organizovaná vlna protestů a palestinské hnutí odporu získávalo v Evropě sympatie. Na Mnichov se zapomnělo. Navíc vdovy po olympionicích Spitzerovi a Springerovi odsuzovaly zabíjení Palestinců napojených na Černé září jako pokles na stejnou morální rovinu teroristů. Jenže, miliony Židů, které unikly muslimskému útlaku v padesátých a sovětskému útlaku v sedmdesátých a osmdesátých letech, by nesouhlasily. Stejně tak tisíce Izraelců, jejichž životy byly zachráněny díky izraelským aktivním krokům proti terorismu, by nesouhlasily s hlavní posláním Mnichova, tedy že boj s terorismem je vždy kontraproduktivní. Považují Izrael za svou zemi, za jedinou zemi, kterou vlastně mají. 


Vraťme se k vůdcům teroristů. Salamí byl zabit až po 6 letech (mezitím se dokonce objevil po boku Jiskra Arafata v OSN). Také dva z mnichovských atentátníků, třetí zemřel přirozenou smrtí. Pak přišly další trhliny v Božím hněvu. Izraelci zjistili, že muži, kteří byli v průběhu operace zavražděni, stáli na okraji atentátu, nebyli hlavními strůjci. Ti, kteří měli vše na svědomí, jim unikli. Paradoxní je, že šéf palestinských teroristů a hlavní organizátor Mnichova Abú Ijáda byl sprovozen ze světa svými - r. 1991 se kupodivu snažil o uzavření míru mezi Palestinou a Izraelem. A to mu Palestinci neodpustili. Druhý hlavní muž Al-Gashey, který vše do detailu naplánoval, žije stále. Nikdo neví, proč jej Izrael nechal na pokoji, měl několik příležitostí svou pomstu dokonat. Neučinil tak.

 


To se ale ve filmu nedozvíme, poslední 3 jmenovaní muži se tam vůbec neobjeví, ani neuslyšíme jejich jména. Jsou vynecháni. I seznam 35 je ztenčen na 11. Přesto mne konec filmu zaujal. Vůdce protiteroristické skupiny totiž pochybuje o svých činech a smyslu celé akce. Pochybuje i o přístupu izraelské vlády a tajné služby v boji proti Palestincům. A to mne u Spielberga překvapilo. Jeho filmy mívají často kladný konec a vyznění.

V tomto případě odcházíte z kina a přemýšlíte o tom, že terorismus je nepostižitelný a nedá se vyrvat z kořenů. Jak o tom mluví jeden z Palestinců, který se náhodně s hlavním představitelem setká. Je nás mnoho, máme dost dětí a žijeme v mnoha zemích. A Izrael je původně naše území a my o něj budeme bojovat. Dlouho, ale třeba za 100 let vyhrajeme.

Bohužel se arabským teroristům daří vyhrávat neustále. A nejen v Izraeli, ale po celém světě. Nelze jim uniknout, nelze se jim bránit. Mají silnou vůli a náboženský fanatismus. Já osobně žádné východisko nevidím. Mohou je zabíjet tajné služby, armády, ale povstanou noví. A budou bojovat ve jménu svého Božího hněvu. 

 

MNICHOV

Režie: Steven Spielberg
Hrají: Eric Bana, Daniel Craig, Geoffrey Rush, Sharon Alexander
Scénář: Tony Kushner
Hudba: John Williams

Reklama