Povídali jsme si s Ivanou Hrabáčovou nejen o stavebním spoření a novinkách, které tento finanční produkt čekají, ale také o její kariéře úspěšné ženy manažerky, manželky a maminky v jednom.

 Ivana HrabáčováJak jste se dostala k práci v Raiffeisen stavební spořitelně? Kolik let už zde pracujete a jak dlouhá byla cesta k pozici regionální ředitelky?
V březnu 1995 jsem po mateřské dovolené hledala práci. Náhodou jsem našla v novinách inzerát tehdejší AR stavební spořitelny, ve kterém hledali asistentku regionálního ředitele. Jelikož mám ekonomické vzdělání a s relativně novým produktem stavebního spoření, který byl v té době velice „in“, jsem měla čerstvou zkušenost, neboť jsem si v průběhu MD přivydělávala jako obchodnice v Českomoravské stavební spořitelně, přihlásila jsem se do výběrového řízení a uspěla. Prvního března letošního roku tedy již uplynulo 18 let, kdy jsem začala v RSTS pracovat.  V roce 1997 bylo vypsáno výběrové řízení na pozici nového regionálního ředitele pro Jižní Čechy. Probíhalo delší dobu, po kterou jsem byla pověřena zastupováním této pozice. Měla jsem tak možnost se s náplní práce manažera více seznámit a dnes mohu zpětně konstatovat, že právě to byl ten zlomový okamžik, kdy mne poprvé napadlo, že přesně taková práce s lidmi by mě moc bavila. Budovali jsme v regionu nové týmy obchodníků, hodně jsme školili, vznikala nová poradenská místa. Mého nadšení si všimli ve vedení společnosti a generální ředitel mi manažerskou pozici nakonec nabídl. Bylo to naprosto nečekané. Místo toho, aby mi přišel nový šéf, jsem se jím stala já sama. Až na krátké období zastupování jsem neměla žádné manažerské zkušenosti, a proto to byla pro mě obrovská výzva.

Nevadilo někdy ve vašem kariérním růstu, že jste žena? Přeci jen muži mívají ostřejší lokte…
Zpočátku jsem to jako drobnou nevýhodu vnímala. Byla jsem v týmu nejmladší, ostatní kolegové regionální ředitelé byli vesměs muži a většina z nich měla letitou praxi. Jistou obavu, jak se v této silné konkurenci prosadím, jsem tedy měla. Jenže právě to mě nastartovalo k tomu, abych všem okolo, ale především sama sobě dokázala, že i mladá žena s minimálními zkušenostmi, která má navíc doma malé dítě, může být v této branži úspěšná. Úspěch se vším, co k němu patří, mě vždycky lákal. Navíc jsem od přírody ambiciózní a soutěživá. Soustředila jsem se na svoji práci a především na výběr nových spolupracovníků, kterými jsem se postupně obklopovala. Výsledky se brzy dostavily, což podpořilo i mé zdravé sebevědomí. Dnes jsem v týmu sedmi regionálních ředitelů jediná žena a vnímám to jako svou přednost. Také jsem přesvědčená, že mé lokte jsou dnes již minimálně stejně ostré jako mých kolegů.

Jak vypadá Váš běžný pracovní den? Můžete si den předem plánovat, anebo Vás často potkávají pracovní překvapení, kterým musíte své plány neustále přizpůsobovat?
Jako manažer se bez plánování samozřejmě neobejdu, v práci i v soukromí. Region, který řídím, se skládá z dvanácti okresů, které se rozkládají napříč Jižními a Středními Čechami a Vysočinou. Společně se čtyřmi oblastními manažery zde pracujeme s více než dvěma sty obchodníky a staráme se o komfort 60 tisíc klientů. Jsou tedy věci, které mají svůj pevný řád, ale zároveň musím být flexibilní. V dnešní hektické a nestálé době je třeba umět pružně reagovat na vývoj trhu a s tím přicházející změny firemní strategie, které je pak třeba rychle, ale zároveň citlivě komunikovat mezi všechny spolupracovníky v regionu. Tomu pak s kolegy oblastními manažery přizpůsobujeme svou aktuální činnost.

Jste úspěšnou manažerkou. Jaké rady byste dala ostatním ženám, které by chtěly jít v podobných stopách? Na co se musí připravit, čemu se raději vyhnout a podobně?
Často v  rozhovorech s úspěšnými lidmi čtu, že každý, kdo chce něčeho dosáhnout, musí být připraven své práci něco obětovat. Já osobně nerada používám slovo oběť – to vnímám jako něco negativního, nedobrovolného. Pokud má být člověk úspěšný, v jakékoliv profesi, musí mít svou práci především rád, být pro ni nadšen, musí ho bavit, uspokojovat jeho potřeby, musí ji vnímat jako součást svého každodenního života. Existuje mnoho knih na téma jak se stát úspěšným, ale myslím, že neexistuje žádná univerzální rada, na co se připravit a čemu se vyhnout. Tím si musí projít každý sám a i díky tomu se stává jedinečným. Je moc důležité znát svůj cíl, věřit tomu, co dělám a jít si svou vlastní cestou. A především je nutné si získat podporu a respekt svých nejbližších – rodiny a přátel. Bez toho totiž nic z výše uvedeného nefunguje.

Býváte hodně pracovně vytížena? Chodíte často domů pozdě? Co na to Vaše rodina – manžel a děti? A máte vůbec čas na nějaké koníčky? Jak nejraději relaxujete?
Při mé práci je vysoké pracovní vytížení běžné. Musím dobře plánovat, mít správný „time management“. Pozdním příchodům se občas bohužel nevyhnu, ale o to důležitější je umět správně a naplno využít volný čas. Jak už jsem se zmínila, bez podpory a pochopení rodiny bych svou práci dělat nemohla. Moje rodina je ale v tomto ohledu naprosto skvělá. Manžel mě podporoval od samého začátku a obě dcery v mém vysokém pracovním tempu vyrůstaly, za vydatné pomoci babiček, takže jim připadá zcela normální. Na své nejbližší si vždycky udělám čas. Třeba na shopování s již dospělou dcerou Veronikou, na čas strávený u koní s mladší Terezkou nebo na příjemnou večeři s manželem. Sama si pak dobíjím energii několikrát týdně ve svém oblíbeném dámském fitness studiu. Na jaře pak sedám s rodinou na kola a vyrážíme na naše oblíbené šumavské cyklotrasy a v létě si nejlépe odpočinu na zcela neaktivní dovolené u mořeJ. Mým velkým koníčkem je i bytový design, takže rodina si už zvykla na vcelku časté obměny domácího interiéru.

Ctíte svou práci i v osobním životě? Jinými slovy – máte všichni v rodině uzavřené stavební spoření? Co byste o tomto finančním produktu řekla – ne jako manažerka spořitelny, ale jako jeho běžná uživatelka?
Svoji práci, a vše co s ní souvisí, mám velice ráda. Obvykle proto používám větu, že za ta léta co pracuji v Raiffce, jsem „natřená na žlutočerno“. Stavební spoření mají samozřejmě všichni členové naší rodiny, ale určitě ne proto, že bychom to ve firmě měli povinné. :) V Čechách je vnímáno především jako výhodné spoření. Pravda, ani já neznám lepší a zároveň jistější spořicí produkt, kde bych, bez ohledu na to, jestli vložím sto nebo půl milionu korun, dostala 2% úrok a navíc ještě státní podporu. Jeho pravé „kouzlo“ spočívá ale především v možnosti získat velice výhodný a levný úvěr. Až mé dvě dcery budou řešit otázku bydlení, mají připraveny smlouvy s dostatečně vysokou uspořenou částkou a s možností čerpat jeden z nejlevnějších úvěrů na trhu, navíc s dlouhodobou garancí úrokové sazby. My s manželem máme už bydlení vyřešené, a tak své dobře zhodnocované úspory vnímáme především jako zajištění na stáří.

Jak vidíte budoucnost stavebního spoření u nás? Je podle Vás dobře, že by státní podpora, která bude s největší pravděpodobností časem účelově vázána, mohla být využita na penzi či studium?
Naši zákonodárci si nebezpečně pohrávají s důvěrou lidí ve stavební spoření a ohrožují tím celý jeho sektor. Důvěra pěti milionů občanů ČR má své opodstatnění – systém u nás i ve světě vždy byl a je, na rozdíl od podílových fondů a podobných finančních produktů, naprosto bezpečný. Žádná stavební spořitelna nikdy nezkrachovala. I v době ekonomické krize vykazovalo stavební spoření vždy vysokou stabilitu. Proto je stále vnímáno jako jeden z nejbezpečnějších způsobů, jak dlouhodobě a výhodně spořit a jak v budoucnu získat levný úvěr na bydlení. Skutečnost, že i Legislativní rada vlády vyjádřila kritiku nad ministerskými návrhy změn stavebního spoření, ukazuje, že něco není v pořádku. Omezení účelovosti státní podpory na bydlení, penzi či studia není z mého pohledu zásadním problémem. Už dnes je většina peněz uložených na účtech stavebního spoření využívána na bydlení a rozšíření na penzi či studium by systému nijak neuškodilo. To, co budoucnost stavebního spoření může ohrozit, je otevření trhu stavebního spoření univerzálním bankám. Ty by ho totiž mohly poskytovat za zcela jiných podmínek. Na rozdíl od stávajících stavebních spořitelen by totiž univerzální banky mohly volně nakládat s penězi ze stavebního spoření a nic by je nenutilo je používat na poskytování levných úvěrů na bydlení, ale například na poskytování výrazně dražších úvěrů spotřebitelských. Je pro mě nepochopitelné, proč by se pak takový produkt měl jako „stavební spoření“ prezentovat. Osobně však pevně věřím, že „klasické“ stavební spoření, které má své stabilní místo i na tak vyspělých trzích, jakými jsou například sousední Rakousko či Německo, si v Česku své postavení ubrání.

Raiffeisen stavební spořitelna slaví v letošním roce 20. narozeniny? Co byste jí popřála?
Přeji naší stavební spořitelně, která dospěla v mladou dámu, aby ustála všechna politická „vylepšování stavebního spoření“, a aby i nadále svým klientům pomáhala plnit jejich sny (nejen) o lepším bydlení.

Reklama