Ivana Andrlová: Svou největší slávu jsem prožila naštěstí bez bulváru

Ivana Andrlová: Svou největší slávu jsem prožila naštěstí bez bulváru

S herečkou Ivanou Andrlovou jsme věkově téměř stejně, zdráhám se použít slovo staré, prostě ve věku, kdy už jsme něco zažily a snad nás také ještě něco čeká. Když jsem ji oslovila k rozhovoru, se smíchem mě upozornila, že rozhodně nehodlá vzpomínat.

Stojím před Českým rozhlasem, kde jsme si daly schůzku, a čekám. Prohlížím si výkladní skříně rozhlasové prodejny s rozsáhlým sortimentem zboží. Můj zrak padl na kolekci DVD Třicet případů majora Zemana, na DVD pohádky Princové jsou na draka, Princ a Večernice, a také na můj oblíbený film Vítr v kapse. Ve všech zmiňovaných titulech Ivana Andrlová hrála. V duchu si povzdechnu: „Ach jo, to je škoda, že nebude chtít vzpomínat, právě v těchto titulech se mi tolik líbila.“

^{filmový hit Vítr v kapse (1982)}

Neuděláme malou výjimku? Vždyť role ve výše zmiňovaných titulech, to byla obrovská příležitost poznat ještě coby mladá herečka plejádu vynikajících hereckých osobností. Komu se to hned tak podaří?
(smích). Ale to ano, tímhle směrem určitě můžeme vzpomínat, to ano.

Ale vezmeme to pěkně od začátku. Narodila jste se ve Vysokém Mýtě, odkud jste odešla studovat pražskou konzervatoř. Proč právě tuto školu?
Já jen upřesním, že ve Vysokém Mýtě jsem se pouze narodila, protože tam byla porodnice, ale bydleli jsme v nedaleké Chocni. A co se týká konzervatoře... to se tak prostě stávají věci mezi nebem a zemí. Jako malá jsem nikdy netoužila být herečkou. Chodila jsem do LŠU na piáno, na zpěv a na tanec. Nejvíc jsem inklinovala ke zpěvu, ale bylo mi jasné, že na operu to není. Našla jsem si, že existuje hudebně-dramatické oddělení, kde se připravují herci pro divadlo a muzikál. To mne nalákalo, protože v té době jsem milovala Semafor, kde se geniálně propojovalo divadlo s hudbou. Nevím, kde jsem vzala odvahu, ale přihlásila jsem se ke zkouškám, a ono to hned napoprvé vyšlo! :)

Kdyby to nevyšlo, přihlásila byste se i napodruhé?
Nevím, ale asi ne. Nejspíš by ze mne byla paní učitelka, jako je moje maminka.

Už velmi brzy jste se začala objevovat ve filmových a televizních rolích. Přiznám se, že jsem vám dost záviděla, třeba v takovém filmu Vítr v kapse, tam bych si to s vámi nejradši vyměnila.
Ano, začala jsem dost brzy, i když to taky byla náhoda a trochu i štěstí. Na jaře jsem dělala zkoušky na konzervatoř a v té době hledal pan režisér Filip představitelku Alenky do Podnájemníků. Dostal adresy nových uchazečů a pozval nás na konkurz. A už to šlo ráz na ráz. V jeden den jsem se dozvěděla, že jsem přijata do školy, a zároveň že jsem vyhrála konkurz. Bylo to neskutečné! Podnájemníky jsem natočila ještě na konci deváté třídy a v září jsem jako naprostý „noname“ nastoupila do školy. Nebyla jsem ničí dítě, nebyla jsem známá.

Jak to? Vždyť jste už hrála u režiséra Františka Filipa v Podnájemnících?
Ale to nikdo nevěděl. Až když o Vánocích Podnájemníky odvysílali, „začaly se dít věci...“ To byl rok 1976, bylo mi 16 let, a od té doby až do revoluce jsem se vlastně nezastavila.

Co na to vaši rodiče?
No, pro ně to bylo docela složité. Na malém městě chce být každý důležitý, takže jim pořád někdo nosil zaručené zprávy, že jsem vyletěla ze školy nebo že jsem se vdala a podobně. Ale to byli jen jednotlivci. Měla jsem velké štěstí, že jsem svoje mládí a svou největší slávu prožila bez bulváru. To by asi bylo pro všechny daleko horší.

Největší slávu jste zažívala v osmdesátých letech, měla jste opravdu dobře našlápnuto. Proč pak po revoluci ta odmlka?
Tak za prvé jsem měla dítě. Miška se narodila v červnu 1990. A za další, tehdy byla divná doba, lidé nechodili do divadel, a tak jsem se rozhodla, že přijmu nabídku k podnikání. Jenomže právě v té době se vše měnilo, formovaly se nové skupiny, nastupovali noví lidé a já jsem tu dobu „propodnikala“. Byla to moc dobrá zkušenost, ale myslím, že si vybrala svou daň.

V jakém oboru jste podnikala?
S Marcelou Skuherskou, manželkou Michala Davida, jsme si půjčily peníze a v roce 1991 jsme otevřely relaxační studio na zeštíhlení. Měly jsme švýcarské přístroje, školily jsme se ve Švýcarsku, byly jsme jedny z prvních, takže se to neuvěřitelně rozjelo. Jenomže potom se začaly měnit podmínky pro podnikání, vznikla řada dalších center a přestalo to být zajímavé. Po dvou letech jsme skončily, ale budiž nám ke cti, že bez jediné koruny dluhu, což byl zázrak. Začala jsem znovu hrát divadlo, ale ostatní média se z mého života téměř vytratila.

To je škoda. Ale z obrazovek jste nezmizela, byť v reprízách. Natočila jste řadu krásných rolí, ve filmech, v pohádkách, v televizních seriálech, včetně role Lidušky v Třiceti případech majora Zemana.
Já s tou rolí, na rozdíl od jiných, problém nemám. Byla to pro mě herecká příležitost, hrála tam celá řada výborných herců. Vůbec neříkám, že ten seriál nějak zvlášť miluju, ale popel si na hlavu sypat nebudu. Myslím, že se natočila spousta daleko horších věcí, než je Zeman, a nikoho to tolik neprovokuje.

^{Liduška Zemanová}

Na které z mnoha herců, se kterými jste měla to štěstí pracovat, vzpomínáte nejraději?
Naštěstí jich bylo opravdu hodně! Marie Rosůlková, Stella Zázvorková, Dana Medřická, Irena Kačírková, Jiří Sovák, Vladimír Menšík, František Filipovský a další a další. Když se tak na to zpětně podívám, jsem moc ráda, že jsem se s nimi potkala, nejen při práci, ale mám zážitky i z různých vyprávění, u kterých jsem mohla být třeba při dlouhých cestách na natáčení. Ty jsou jenom moje! Tedy pokud si je budu všechny pamatovat. (smích)

Byli tehdejší herci v něčem odlišní od těch současných?
Já nevím, já ty dnešní neznám. (smích) Nemůžu to tedy posoudit, ale myslím, že to celkově bylo jiné. Způsob práce, komunikace, vztahy. Nic nebylo pod takovým tlakem a uspěchané. Dodržovala se nepsaná pravidla, ctilo se divadlo. Když měl herec zkoušku nebo představení, všechno se přizpůsobovalo. Dneska když nemáte čas od půl třetí do půl třetí a deseti minut, tak vám řeknou, že to nejde.

Byla jste v době své slávy vůči ostatním namyšlená?
Namyšlená, to snad ne. Ale tehdy jsem byla trochu prudší člověk, než jsem teď, takže jsem často reagovala nepřiměřeně. Dodatečně se omlouvám. (smích) Ale ta ztráta soukromí byla tak obrovská a rychlá. Dnes je fajn, že mě občas někdo na ulici pozná, ale už mě to neobtěžuje.

A co ctitelé? Bylo jich hodně?
Jooo. Dostávala jsem stovky dopisů od všech věkových kategorií, protože věci, ve kterých jsem hrála, byly, jak by se dnes řeklo – rodinné. Sem tam se našel i nějaký ten zvrhlík, ale tehdy se to tak neřešilo.

Dodnes oslovuje všechny generace také jedna z nejkrásnějších českých pohádek Princ a Večernice, ve které jste hrála jednu z princezen. Kde se ta pohádka natáčela?
Bylo to tuším na zámku Sychrov. Byla to krása! Točili jsme o prázdninách, bylo mi 17 a byla to moje první filmová pohádka.

^{stále krásná pohádka Princ a Večernice (1978)}

Kromě herectví vám šel, nebo vlastně jde, také dabing. Jste dokonce držitelkou Ceny Františka Filipovského za nejlepší ženský herecký výkon v dabingu za ztvárnění hlavní role Ally McBealové ve stejnojmenném seriálu.
Ano, a tam někdy to taky skončilo. (smích) Je téměř pravidlem, že v okamžiku, kdy dostanete cenu, přestanete pracovat. Jako kdyby si řekli: Ta už má cenu, ta nic nepotřebuje.

Fakt?
Fakt!

Ale vždyť vás pořád někde slyším.
To je tím, že se pořád reprízuje. U hraných věcí to poznáte, ale u dabingu ne. Kamarádky říkají: „Vždyť tě pořád slyšíme.“ A já na to: „Tak si počkejte na konec, až řeknou rok výroby.“

Kdy jste se poprvé dostala k dabingu?
Velmi brzo. Už ve škole. Renomovaní režiséři si nás brali na malé role, a tím nás učili. Dneska je většinou důležitá jenom rychlost.

V současnosti jste členkou divadelní společnosti Háta, představte nám trochu tuto společnost.
My jsme hlavně zájezdové divadlo, takže nás znají diváci po celé republice. Majitelkou je moje spolužačka Olga Želenská, která nám šéfuje už 13 let.

A vaše nejúspěšnější hra?
Tak teď je to naše poslední premiéra „Světáci“, ale třeba „Prolhanou Ketty“ hrajeme už 13 let. Zatím se naštěstí nestalo, že by některé představení bylo propadák. Víte, my jezdíme do všech koutů republiky, i do míst, kde je vysoká nezaměstnanost, a ti lidé přesto přijdou. Někdy mám při té děkovačce pocit, že bych jim měla koupit i zákusek. Opravdu mě to moc dojímá a moc si toho vážíme.

Kterou ze světákové trojice hrajete vy?
Hraju paní Janžurovou, tedy Zuzanu.

Ale vždyť jste malinká.
(smích) To nevadí. Repliky jsou oproti filmu trochu přeházené.

Vaše jméno je také spojováno s Alešem Cibulkou, myslím pracovně, a to konkrétně u projektu O češtině, který vyšel i v knižní podobě.  Vy jste zmínila, že maminka je učitelkou, proto to zapojení do projektu?
Ten pořad děláme s Alešem a ostatnímu už asi pět let a moc si to užíváme. Ale já ho nedělám proto, že bych byla češtinářský genius. My jsme tam se Zbyškem za panáky, na kterých se demonstruje, jak něco být má nebo nemá. Je legrační, že spousta lidí si myslí,  že to všechno musíme umět, ale na to jsou tam odborníci. Ten pořad milujeme, protože je snad prospěšný, a také jsme se díky němu převlékli do spousty profesí a dostali se do prostředí, kam slušný člověk snad ani nechce. Třeba do vězení.

^{se Zbyškem Pantůčkem a Alešem Cibulkou při natáčení jednoho z dílů pořadu O češtině}

^{Převleky v pořadu jsou různé..., ale blonďatá paruka Ivaně sluší:)}

Ta knižní podoba je ve třech dílech?
Ano, už jsou tři a jsou velmi úspěšné.

Vy jste zaměstnaná v České televizi, nebo pracujete na volné noze?
Ne, jsem na volné noze.

To dnes není jednoduché.
To není. Navíc, když jsem z 85 % závislá na divadle, tak je to občas hodně těžké. Když se to spočítá, hrajeme s přestávkami tak 9 měsíců v roce, ale ty tři měsíce prázdnin, které nám lidé závidí, ty jsme bez příjmu. Ale nechci se rouhat, tak to prostě je a já s tím musím počítat.

Bez pravidelného příjmu se žije těžce.  Kdyby vám teď třeba přišla nabídka do nějakého, třeba i stupidního seriálu nebo filmu, to je jedno…, přijala byste ji?
Je to moje práce. Herce, kteří si mohou práci vybírat, byste spočítala na prstech. A taky by měli vědět, že nic netrvá věčně. Ale tak to bylo vždycky a je to všude.  Tady není žádný herec bohatý, snad jen na zkušenosti, a to jen v době, kdy má práci. Tady neplatí: už mám vyděláno.

^{a ještě jedno foto z pořadu O češtině}

Bohatý na zkušenosti, bohatý na vzpomínky, bohatý na setkání. To taky není málo. Zkušenosti máme i životní, do soukromí vám vrtat nechci, myslím, že se to propíralo už hodně. Snad jen můžu říct, že jste byla provdaná za herce Ivana Vyskočila, s nímž máte dceru Michaelu. Kolik jí je a co dělá? Dala se po rodičích na herectví?
Doufám, že k tomu nedojde, i když s tou myšlenkou koketovala. Je jí 21 a studuje v Suchdole zvláštní obor – speciální výcvik psů.

To je zajímavý obor. To musí být velkou milovnicí psů.
To tedy je.

V neděli začíná advent, blíží se Vánoce, všem, s kým dělám v tuto dobu rozhovor, pokládám nějakou vánoční otázku. Tedy i vám… Jak vnímáte Vánoce a pečete cukroví?
Peču a vůbec dělám vše postaru. Jsem tak vychovaná. Musí být vygruntováno, čistá okna, záclony… cukroví, kapr, rybí polévka, bramborový salát. Prostě Vánoce. 

…A až máte hotovo, pustíte si třeba nějakou krásnou pohádku, ve které hrajete princeznu.
Ivanko, a co princ? Je nějaký na obzoru?
(smích) Princové jsou na draka. :)

A tak třeba se rovnou objeví nějaký král. :) Děkuji za rozhovor

^{Princové jsou na draka (1980)}

Vizitka

• ^{Ivana Andrlová se narodila 28. 10. 1960 ve Vysokém Mýtě}
• ^{Po studiu na pražské konzervatoři v roce 1982 působila v Divadle Jiřího Wolkera (dnešní divadlo v Dlouhé).}
• ^{V osmdesátých letech byla jednou z našich nejpopulárnějších a nejobsazovanějších mladých hereček.}
• ^{Je také velmi dobrou dabérkou, což prokázala nadabováním hlavní představitelky Ally amerického televizního seriálu ALLY McBEALOVÁ nebo hlavní představitelky seriálu DIVOKÝ ANDĚL Natalii Oreiro. Je držitelkou Ceny Františka Filipovského za nejlepší ženský herecký výkon v dabingu.}
• ^{Od devadesátých let střídavě hrála v různých pražských hereckých souborech}
• ^{Je na volné noze, působí jako členka divadelní společnosti Háta. V České televizi vystupuje společně s moderátorem Alešem Cibulkou v pořadu O češtině.}
• ^{Byla vdaná za herce Ivana Vyskočila, s nímž má dceru Michaelu.}

Čtěte také:

• Sabina Lurinová: Obstát jako slušný člověk je dneska opravdu těžké
• Viky Cabadaj alias Jan Antonín Duchoslav už není grázlík