Bulvár

Ivan Hlas: Můj pes je hudební kritik

 
Skladatel, textař, zpěvák... Ivan Hlas je člověk, který se pro hudbu zrodil, jeho písničky zpívá nejedna  domácí hvězda. Jak moc ale Ivan hudbou žije? Zavzpomínejte s ním, jaké to bylo dřív...

Jste původně knihkupec a říkáte o sobě, že jste vystřídal dvacet tři zaměstnání – kdy jste v sobě našel hudbu? A jak se to vůbec stalo, že jste se od všeho ostatního nakonec oprostil a stal se muzikantem?
Já jsem muziku začal dělat ještě před tím, než jsem byl vůbec někde zaměstnaný. Hraju už od jedenácti let. A asi tak v těch patnácti, ke konci devítiletky, jsem si říkal, že bych chtěl být profesionální muzikant. Ale nedostal jsem se na konzervatoř, a tak jsem to dělal poloamatérsky, amatérsky... No a k tomu jsem musel pracovat.

Takže jste se stal knihkupcem...
Měl jsem štístko, že jsem se rozhodl jít do knížek, protože to mě baví doteď. Jenže v knížkách se bralo hrozně málo peněz a já měl docela brzo dítě, tak jsem šel do jiných oborů. Do toho se mi ta muzika trochu pletla: Když jsem začal víc hrát, tak jsem nemohl chodit do práce, byl to takový neustálý boj s časem. Asi kvůli tomu jsem vystřídal tolik zaměstnání. Je to dobrá zkušenost, když teď píšu texty, což je věc, kterou se hlavně živím. Můžu čerpat ze své znalosti různých lidí a spousty prostředí. Ale rozhodně neříkám, jak kdysi pravil nějaký klasik, „Vším, čím jsem byl, byl jsem rád.“ To není pravda.

Čím jste byl nejvíc nerad?
To povolání bude možná někomu znít zajímavě. Byl jsem dělníkem na lepičce v papírnách. Lepily se tam krabice a norma byla, myslím, šest tisíc krabic na směnu. Tam jsme šli s kamarádama muzikantama, protože tenkrát, ještě si to možná někteří pamatují, musel být člověk zaměstnán – byla to povinnost. Když člověk neměl šest neděl práci (bylo na to takové razítko), už po něm šli policajti... Takže jsme se rozhodli, že půjdeme do papíren a vypracujeme se na ředitele, náměstka... Rozdělili jsme si předem funkce a nastoupili do nejhoršího provozu. Vydržel jsem to asi tři měsíce a odešel zase dělat muziku.

A co vás bavilo?
Bavilo mě dělat v kotelně, to jsem dělal docela dlouho. Dokonce jsem jich i pár vystřídal. Kotelna byla tenkrát velký útočiště. Pamatuju se, že jsme tam i zkoušeli se Zuzkou Navarovou a s dalšíma kamarádama. Byl tam klid, a když to pěkně hořelo, vždycky jsem měl příjemný pocit.

Taky mě bavilo dělat kulisáka. Dělal jsem ho ve Stavovském divadle. Sešla se nás úžasná parta, kluci z Jojo Bandu a plno různých malířů, spisovatelů a vyhozených doktorů... Když o tom takhle přemýšlím, tak už to asi dnešní generaci moc neřekne, ale vytvořil se tam vlastně takový malý státeček ve státě. Jinak ten režim nešlo přežít.

No, ale asi nejraději, kromě muziky, jsem měl knížky – k tomu bych se i vrátil.

Diskografie Ivana Hlase:

Ivan Hlas & Nahlas (1986)
Noční chodec (1987)
Cesta tam a zase zpátky (1991)
L.P. 93 (1993)
Šakalí léta (1993)
Jak si zasloužit princeznu (1994)
Tanec při svíčkách (1995)
Alias (1997)
Den šťastného koně (1997)
1999 (1999)
To nejlepší (2000)
Fantom realistického divadla (2001)
Obrátíš mi naruby ráno (2002)
Utek mi pes (2004)
Láska jako oliva (2008)

Zmínil jste Zuzanu Navarovou, jak nesete, když člověk takhle najednou odejde? Už jste ve věku, kdy se s tím člověk setkává neřeknu často, ale třeba častěji než dřív...
No, máte pravdu, že se s tím setkávám často. Teď zrovna, za posledních čtrnáct dní, zase další dva kamarádi, jeden mladší než já, jeden starší. Ono to asi k životu patří. Já říkám, že po té padesátce je první vlna odchodů.

Ale se Zuzčinou smrtí, s tou jsem se nevyrovnal doteď. To byla moje význačná kamarádka, bezvadný člověk... Škoda, že to vždycky potrefí takové skvělé lidi. Mám o tom dokonce písničku, kterou jsem složil pro kamarády a kamarádky, co odejdou dřív. Je o tom, že se parta zase tvoří někde jinde a že se znovu uvidíme. Prostě to patří k životu a člověk nikdy neví... Už jenom to, kolik kvůli hraní najezdíme kilometrů, a sám víš, jak to na silnicích dnes vypadá. Je vždycky štístko, když se člověk dostane na místo určení a zpátky, bez nějakého problému.

Kromě té jedné písničky, kterou jste zmínil, se takovéhle věci ale nijak výrazně nepodepisují na vaší tvorbě, nebo ano?
Osobně se snažím být optimistický, i když mívám velké propady, snažím se to eliminovat. Když něco sděluju lidem, snažím se být pozitivní. Myslím, že mi moc nepřísluší, abych se zaobíral smrtí. Ale tu jednu jsem napsat musel. Jmenuje se Jupijajé, takže to není nějaké velká depka. Cítil jsem prostě potřebu se toho dotknout.

Pojďme k něčemu veselejšímu. Co teď chystáte? Už jsem vás třeba dlouho neviděl v televizi...
Ono je to v životě trošku jinak. Není to tak, že bych přišel před televizi a všichni tam klečeli a říkali: „Prosím tě, pojď něco natočit, dlouho už jsi nebyl v telce.“ Já čekám vždycky na pozvání a nějak mě nezvou, no. A ani mi to nechybí. Zjistil jsem, že tu televizi, za ta léta hraní, už moc nepotřebuju. Zařadil jsem se opět mezi tak zvané menšinové žánry a dávám s kapelou důraz na živé hraní, setkávání se s lidma. To nám teď zaplaťpánbůh jde.

Ne, televizi nepotřebuju, je to tam vždycky trochu stylizované – to nemám moc rád.

Co talk show? Netoužíte po vlastní talk show jako jiní?
Ne. Tahle země je malá, takže musím říct, že kromě pár výjimek, jakou je Marek Eben a jeho Plovárna, mi přijde, že už se to v televizi pořád jen točí dokola. Chodí tam ti samí lidé, už to není zábavné jako dřív. Ale dělal jsem kdysi v literární kavárně v Řetězové ulici (takže úplně mimo televizi) takovou svou talk show – zval jsem si hosty, kteří by asi širokou masu moc nezajímali. Básníka Ivana Wernische, Vláďu Smoljaka, spisovatele Peťu Šabacha,  Honzu Halase, syna Františka Halase... To byla spíš taková radost, pro menší skupinu lidí, a bylo to úžasný! Do televize by to ale asi nešlo.

A v hudbě, plánujete teď nějaké nové cédéčko nebo elpíčko, či jak se tomu dnes říká? Letos už jste jedno vydal...
Říkají tomu cédéčko, ale já to nemám rád. Sám tomu říkám album, protože se s klukama snažíme, aby to mělo nějakou koncepci. Teď nedávno mi vyšlo nové, hraju v triu, které vzniklo ze skupiny Růžový brejle. Jsem tam já, violoncellista Olin Nejezchleba a maďarský kytarista Norbi Kovacs. Album se jmenuje Láska jako oliva a včetně výtvarné stránky, kterou dělal Ivan Prokop, je hodnocené víc než kladně. Je na něm to, co mám rád – přesně to, co hrajeme na koncertech. Mám radost, že ho lidé, kteří mají rádi třeba knížky, oceňují. Tímhle směrem bych chtěl teď jít, ne masovostí, ale kvalitou.

Pojďme trošku do soukromí – máte teď dva psy, jezevčici a boxera, jak se snáší?
Já jsem po psech vždycky toužil, ale v mládí jsem je neměl. Tohle je už druhá psice v rodině a třetí pes. Jezevčici Julinku jsme měli první, a když jí byly tři roky, tak jsme si přivezli Arona, toho boxera. Boxeří štěňata jsou prostě úžasný – vypadají jako malý medvídek. Zajímavé je, že ho úplně mrňavá jezevčice Julinka přijala, jako by byla jeho maminka. Je to strašně legrační dvojka, protože ona ho komanduje, umývá...

A k Aronovi bych chtěl ještě říct, že já nemám rád zlý psy, co jsou vycvičený záměrně, aby vypadali jako bestie, takže on je hodný jako beránek. I jeho jméno jsme postupně předělali z Arona na Arouše, pak na Jarouše, takže teď je to Jaroušek (smích). Má takový ty plandavý uši – je to prostě boxer Jaroušek, a to mu sedí nejvíc!

Boxeři jsou super psi...
No, řeknu vám, že občas, když jsem sám, třeba na chalupě jenom se psama, tak si i povídáme... Dokonce mi někdy připadá, že kolikrát poznají, když třeba hraju a něco se snažím skládat, jestli ta písnička bude dobrá, nebo ne. Jarouš, když se mu to nelíbí, tak se otočí zadkem, nebo jde ven (smích)...

Která písnička, co sám interpretujete, je podle vás nejvydařenější?
To je strašně těžká otázka. Je jich hodně, ale asi nejoblíbenější jsem napsal někdy v sedmnácti, jmenuje se Miláčku vrať se, sjedem to znova. Je to takový blues a už ho hrálo plno kapel a všichni muzikanti říkali: „Ano, tohle je dobrá písnička.“ To člověka hrozně těší, když to řeknou kolegové. A pak mám jednu oblíbenou – Malagelo. Je to kvůli tomu, že vznikla strašně rychle, za dvacet minut na jednom mejdanu. Tahle písnička je tak lehounká, že když ji někde zahraju, tak se vždycky líbí. Stalo se mi třeba i třikrát na Kubě, že jsem ji hrál s tamníma muzikantama. Je to jenom na tři akordy, každý to hned zahraje, ale každý trochu jinak, po svým...

Lidi se mě ptají, když někde hrajeme, jestli mi nevadí, že hned od začátku křičí, že chtějí Na kolena a Malagelo... Nevadí mi to, já tyhle písničky hraju rád.

Píšešte i pro další interprety, byl jsem třeba na koncertě Věry Martinové, která říkala, že jste jí napsal nějaké písničky. Jaká je po téhle stránce spolupráce s ostatními muzikanty?
To jsou všechno buď kamarádi, nebo lidi, které znám delší dobu a vím, co jsou zač. Nepožadují ode mě věci, které neumím. Zmínils Věru Martinovou, ale to rozpětí je stylově hrozně široké, já psal pro Pavla Bobka, Michala Pavlíčka, Aleše Brichtu, Dana Bártu, Kamila Střihavku... Snažím se vždycky dodržet to, abych jim dal čerstvou věc – nic ze šuplíku. Ona je to daleko větší zodpovědnost, než když člověk píše pro sebe, ale i větší radost, když se nějaká písnička chytí. Já nevím, třeba Země vzdálená...

Jinak ta spolupráce je různá. Vzpomínám si třeba, že Lenka Filipová vzala jednu písničku tak, jak byla, ale zrovna ta Země vzdálená... to mi Kamil pořád volal ze studia, jestli bych nemohl místo dlouhého „í“ napsat dlouhé „á“, aby se mu to líp zpívalo. Bylo to až legrační. Pak už se Kamil v noci styděl, tak volal ve tři ráno Michal Pavlíček, jestli by tam nešlo ještě trochu něco upravit... Já každému vždycky hrozně rád vyhovím, protože pak ta písnička vypadá dobře, když sedne člověku, který dělal muziku. Ale když dělám i muziku, jsem rád, když všechno zůstane, jak jsem to napsal.

Každopádně je to velká radost, protože je to vlastně takový dárek. Když se s těma lidma pak někde setkávám a oni mi zahrajou, tak je to jako by zase oni obdarovali mě.

A když někdo cizí interpretuje vaše písničky, které jste napsal pro sebe, jak se k tomu stavíte? On je to i zajímavý právní problém, který se snaží postihnout OSA... Řešíte to nějak?
Já to mám už od mládí vyřešený. To se mi stale jedna takováhle věc... Napsal jsem písničku Bratranec z Karlína, zase asi v sedmnácti, byla v ní moje vůbec první zmínka o Karlíně, kterého se neustále dotýkám, protože mě ta čtvrť hrozně zajímá. Tohle bylo o holce, kterou pozval její bratranec z Karlína do Prahy a provádí ji tím nočním životem, ona potom celá potrhaná jede zpátky a říká, že už nikdy do Karlína nepojede. No a jel jsem vlakem, kde byla parta čundráků, co tuhle písničku hrála. Bylo mi sedmnáct, nikdo mě neznal, tak jsem se k nim přitočil, poslouchal jsem a zeptal se jedné holky, od koho ta písnička je. Řekla mi: „Tady Franta to napsal.“

Od té doby to neřeším. Mám z toho radost, když někdo anonymně hraje moje písničky. To je největší štěstí.

Takže z toho je vlastně taková zlidovělá písnička...
Vlastně jo, to je vážně velká radost. Ale pak se i stává, že hrajeme někde třeba na plese a orchestr, který jde po nás, má v repertoáru moje rock and rolly a podobné věci... No a stydí se to zahrát, protože to třeba hrajou jinak. Těm bych chtěl vyřídit, ať se nestydí – mně to opravdu nevadí, mě to baví.

Proč vás tak zajímá Karlín?
Je v tom trošíčku nadsázka. Já vyrostl ve vilové čtvrti, o které se říkalo, že v ní bydlí samí boháči, a ona to nebyla pravda. Ty honosné vily byly vlastně činžovní domy a byty byly rozdělený – někdy, když to přeženu, jako v paneláku. Ale na Karlín jsme tenkrát stejně pohlíželi jako na sociální zvláštnost a trochu jakoby z vrchu.

Pak jsem v Karlíně zkoušel s bluesovou kapelou, jezdil jsem tam každý víkend. Úplně jsem si zamiloval, jak je tam všechno jasný. Už jenom, když se na Karlín podíváš letecky, tak je to na Čechy zvláštně jednoduše členěná čtvrť, je to rovná pravoúhlá záležitost... Tuším v roce 1991, když jsem dělal poslední štaci s knížkama, tak jsem v Karlíně rok prodával, čili musím říct, že jsem tím trochu splatil dluh, který jsem cítil. Že jsem v Karlíně šířil osvětu. Když mi někdo kradl knížku a já si toho všiml, tak jsem vždycky říkal: „Hele, zejtra to přijď vrátit.“ (smích)

Jenže Karlín se teď hodně mění. Je mi z toho smutno, že už ztrácí svoje kouzlo. Stává se z něj moderní čtvrť...

Uděláte o tom písničku?
Ani nevím, já už toho o Karlíně napsal moc. Ale možná bych mohl napsat písničku o čtvrti, na kterou si někdo pamatuje, že měla svoje magické kouzlo, a najednou je úplně stejná jako všechny ostatní.

Máte spoustu dětí, některá už vylétla z hnízda – co teď dělají?
Dětí mám celkem pět. Dcera Katka, ta je ještě z prvního manželství, dělá skvěle muziku. Na tom našem novém albu zpívá a třeba ve filmu Honzy Hřebejka U mě dobrý nazpívala závěrečnou skladbu...
 
I další děti už mám velký, i když nejmladšímu je patnáct, takže ten ještě z hnízda nevylít. Všichni byli vychovaní velice liberálně a volili si svou cestu sami. Jedna dcera žije v Irsku, teď je tu zrovna na návštěvě se svým přítelem. Je zajímavé, že je to rockový muzikant z Dublinu. Ostatní dělají, co umí, a kromě té Majdy z Dublinu, která tíhne spíš k literatuře, všichni dělají muziku. A dělají ji docela dobře. Ale nemají touhu prosadit se v českém showbyznysu, což jim schvaluju.

Jezdíte rád na chatu - jak ještě relaxujete, když si chcete odpočinout od českého showbyznysu?
Já v něm zas tak moc nejsem, ale odpočívám nejraději s normálníma lidma jiného povolání. Když odpočívám, nevyhledávám muzikanty. Rád sedím v hospůdce s partou, ve které je jeden doktor, malíř obrazů, traktorista, pár hasičů... Je to hrozně zajímavé povídání. Já nemám rád, když si lidi sednou a zase se hovor stočí k tomu, co kdo napsal a jak to prosadí...

Co si dáte v hospůdce s kamarády?
Dám si skoro všechno, kromě tvrdého alkoholu. Ten jsem před pár lety úspěšně odboural. Když ta hospůdka není na dobré víno, nebo aspoň na slušné, tak si dám dobré pivo. Tomu jsem se nikdy nevyhýbal a povídání je potom otevřenější – přiznejme si, že ty drogy jsou tady od toho.

Kdy jste se nejhůř setkal se svojí popularitou – co vám nejvíc ublížilo?
Mně popularita ublížila přes děti. Sám se s ní docela dokážu vyrovnat, ale hrozné bylo, jak se chovali někteří kantoři. Můj syn, který nemá žádné nadání na matematiku a podobné předměty, u tabule slyšel třeba: „Dneska to je zase za pět, radši bys zpíval Malagelo, co?“ A to je jen drobná epizodka – těch věcí bylo víc...

Čili mně osobně drobná popularita vůbec nevadí, přišlo to tak pozdě, že už jsem s tím uměl zacházet. Ale kvůli dětem jsem se občas strašně naštval. Člověk se tady snaží, aby se trochu prosadil ve svém oboru, a pak to odnáší úplně nevinní lidé – to je smutný.

A co vlastně vaše partnerky, jste podruhé ženatý...
V prvním manželství to nějak neklaplo, ale s Kačenkou jsme spolu už sedmadvacet let. Když jsem prve mluvil o štěstí, tak naše setkání bylo jedno z největších štěstí v mém životě. Vím, že život s muzikantem je někdy dost těžký...

Jaká je vaše rada, recept, jak si po sedmadvacetiletém manželství nelézt na nervy?
U nás to je jinak, my si na nervy nikdy nelezli. Moje práce je zajímavá tím, že jsem pořád někde jinde. Ne, že bych nebyl doma – doma jsem asi víc než normálně pracující člověk. Ale pořád někam odjíždím a zase přijíždím, plno věcí se mění, pokaždé je jiná práce... Ale jeden recept bych vlastně měl, ono se plno mých vrstevnic nenaučilo kamarádit se svým klukem, takže: být v manželství kámoši, to je můj recept. To se dá najednou leccos odpustit, pomoct si. Kamarádství je strašně důležité, když se to povede, pak je manželství úžasné. Já mám navíc tu výhodu, že jsem stále zamilovaný a myslím, že Kačenka je taky.

Protože Ivan tak krásně mluvil o své ženě, dohodli jsme se, že tentokrát nepošleme vzkaz čtenářkám. Ivan nám řekl na kameru pár slov pro manželku Kačenku, aby si je mohla kdykoli přehrát, když zrovna nemají šanci být spolu.

Ivanův vzkaz manželce Kačence...

Vzpomenete si na nějakou písničku od Ivana Hlase? Překvapilo vás někdy, že zrovna ta či ta písnička je od Ivana?

   
30.06.2008 - Rozhovory - autor: Jakub D. Kočí

Komentáře:

  1. avatar
    [4] tepito [*]

    hraje příjemnou muziku-ráda poslouchám

    superkarma: 0 03.02.2012, 06:54:10
  2. avatar
    [3] Eva_CZ [*]

    Ivana mam to stesti znat osobne, je bajecnej.

    superkarma: 0 01.07.2008, 02:19:49
  3. avatar
    [2] Žábina [*]

    taky ho mám ráda, jeho písničky se mi líbí

    superkarma: 0 30.06.2008, 11:10:31
  4. [1] 7kraska [*]

    Jeden z nejvetsich borcu v cesky popularni hudbe. Mela jsem zamlada nahravky z koncertu jeho skupiny Navi Papaya, pak desky, pak CD-cka, byla jsem na desitkach jeho koncertu, hlavne v 80. letech. Ovsem netusila jsem, ze napsal Zemi vzdalenou, kterou mam moc rada - a klip je taky peknej.

    superkarma: 0 30.06.2008, 00:47:26

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme