Bulvár

Iva Hüttnerová: Nejlepší psycholog je dobrá kamarádka

Ivu Hüttnerovou asi není třeba představovat. Její tvář je známá z televizních pořadů Domácí štěstí nebo Barvy života, její jméno se nám vybaví ihned při pohledu na půvabné obrázky s motivy minulého a předminulého století, a v neposlední řadě se s ní můžeme setkat i prostřednictvím televizní obrazovky v seriálu Ordinace v Růžové zahradě.

Proč se s ní tedy nesetkat i osobně?
Sešly jsme se kousek od pražského Hradu, v galerii Písecká brána, kde paní Hüttnerová zkouší novou divadelní roli. Už při vstupu do dveří se na mě usmívala milá a vlídná tvář a já si v duchu intuitivně říkala: To bude příjemný rozhovor. Byl.

 mydve

rozhovor to byl příjemný

Paní Hüttnerová, kolem vás se často vyskytuje slovo štěstí. Jste šťastná?
Nevím, jestli můžu zodpovědně říct, že jsem šťastná, ale s přibývajícími lety si uvědomuju, že spíš než bych byla šťastná, tak jsem měla v životě velké štěstí. Přihodilo se mi to, že jsem potkala ve správnou chvíli ty správné lidi, kteří mě nasměrovali, ovlivnili mě, kteří mi pomohli. Ale byl by také hřích, nebo rouhání, říkat, že jsem nešťastná, nebo že mám jenom starosti, které by pak někdo, kdo má opravdu vážné starosti, za starosti ani nepovažoval.

Potkat v ten správný čas ty správné lidi, to je v životě člověka hodně důležité, s tím s vámi naprosto souhlasím. Přesto však i tyto lidi časem protřídíme, z desítek známých nám zůstanou třeba jenom dva, tři opravdoví přátelé, kteří nás nadále v dobrém ovlivňují. Kdo nejvíce ovlivnil vás? Jeden člověk, nebo je jich víc?
Určitě je jich víc. Nemůžu mluvit o jednom člověku. Samozřejmě geneticky jsem byla ovlivněna rodiči, a pak mě hodně ovlivnila moje babička, od které jsem pochytila takovou tu lásku ke starým časům a ke starým věcem. Byli to i různí přátelé, a také muži, na které jsem měla ve svém životě štěstí. Myslím, že jsem měla velmi kvalitní a dobré partnery, od kterých jsem si uměla vždycky vzít to nejlepší. A pak jsem také měla třeba báječného pana profesora na DAMU, Otu Sklenčku, těch lidí bylo víc a každý z nich mi do života něco dal.
Ale ať nemluvím jen o chlapech, měla jsem a mám i bezvadné kamarádky. Víte, mít dobrou a chytrou kamarádku, to je lepší než chodit k psychologovi a brát antidepresiva. Nejlepší psycholog je dobrá kamarádka.

Zmínila jste babičku, čím byla pro vás výjimečná?
Moje babička uměla vytvořit útulný domov a domácí pohodu. Dokázala za málo peněz uvařit bezvadné jídlo, byla taková ta kouzelnice v těchto obyčejných, domácích věcech.

Ten útulný domov a domácí pohodu vyvolávají i vaše obrázky. Vy sama jste ale tu šťastnou domácnost hned neměla. Jestli se nepletu, vyšlo to až na potřetí.
Ne, to není pravda, to jsou bludy z internetu, které tam o mě kolují. Nebyla jsem třikrát vdaná, měla jsem v životě tři zásadní partnery, ale vdaná jsem podruhé, normálně ve slušnosti, jako každý. (smích). Nebo jak říká kolega Tomáš Töpfer, první manželství je jako mléčný zub, musí pryč.  

Děkuji za upřesnění. Pravdou ale je, že máte dvě děti, syna Matouše a dceru Klárku. A jste už i babičkou?
Ano, já jsem trojnásobnou babičkou. Mám už tři vnuky, kterým je 19, 13 a 11 let.

 ivajedna

trojnásobná babička Iva Hüttnerová

Jste taková babička, jako byla vaše babička?
(smích) To vůbec ne, já jsem ta úplně nejrozdílnější babička od té mojí. Hrozně ráda bych byla jako ta moje, ale nemám tenhle druh talentu. Jsem milující babička, to ano, své vnuky mám hrozně ráda a udělala bych pro ně všechno na světě, ale ta moje babička byla doma a nikdy nepracovala, dělala veškeré domácí práce, kdežto já mám vnuky vlastně na vrcholu pracovní kariéry. Já myslím, že tohle je obecně problém všech dnešních babiček, které pracují a žijí naplno. Nejsou ještě v situaci, aby se věnovaly jen vnoučatům.

Dokážete si představit, že byste žila v době, kdy byla vlastně žena už v padesáti letech považována za starou?
Nedovedu. Já vždycky říkám takovou tu příhodu, která mě dostala. Když přijela babička Boženy Němcové na Staré Bělidlo, tak ti vnuci jí říkali: „Babičko, vy máte jenom dva zuby a vy máte šedivé vlasy…“ a ono té Magdaléně Novotné bylo v té době vlastně 55 let. V tomto věku mají dnešní babičky většinou všechny zuby a v kapsáři mají místo kůrky šekovou kartu nebo parfém. Dneska jsou ty ženy v nejlepších letech a už se jim přihodí, že jsou babičky. Samozřejmě jsou to bezvadné babičky, jenom už prostě jinak žijí a jinak vypadají.

Když probíhala v televizi soutěž Kniha roku, vy jste tam byla v komisi právě s obhajobou Babičky Boženy Němcové. A dokonce jste prý i ještě coby malá v nějakém ochotnickém představení hrála Barunku.
To mi bylo 12 let, chodila jsem do divadelního kroužku do Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Holešovicích, kde jsem ve své první divadelní hře hrála právě tu Barunku. A tam jsem si tehdy také vytvořila vztah k divadlu, ale hlavně tedy k té Babičce, kterou mám ráda dodneška. A nejenom k Babičce, ale i k Boženě Němcové, ke které mě přivedla její korespondence, ale tu jsem si četla až někdy ve čtyřiceti letech.

A Babičku?
No samozřejmě už v dětství. Ovšem Babičku musí číst člověk alespoň třikrát v životě. Poprvé jako dítě, pak ji musí číst kolem dvaceti, když má nějaké to trápení s láskou, a pak ji číst v pokročilém věku. Pokaždé v ní najde něco úplně jiného, ale pořád je to prostě krásná a moudrá knížka, ke které se člověk rád vrací.

Řekla jste to moc krásně, děkuji. Já tu knížku totiž také miluji. Přejděme teď od literatury k malířství, konkrétně k vašim obrázkům. Doslechla jsem se, že poprvé jste začala malovat na DAMU a že vás hodně ovlivnil herec Jan Kanyza, který také maluje.
Ano, tak to bylo. I když já těch začátků mám několik, ale právě ten nejvýznamnější se udál, když jsem bydlela na koleji v Hradební ulici, kde bydleli herci a muzikanti, a právě také Honza, který si už tenkrát maloval. Chodila jsem se na něho dívat a hrozně se mi líbilo celé to malířské počínání, a tak jsem to začala zkoušet také.

Na váš nezaměnitelný, charakteristický styl malování obrázků jste přišla nějakým bádáním?
Ano, na ten jsem přišla složitým bádáním. Jako každý, kdo zkouší malovat, i já jsem si napřed prošla takovým tím obdobím, že když se mi někdo líbil, tak jsem malovala jeho stylem. Hodně se mi například líbili surrealisti, takové ty složité kombinace, třeba jsem namalovala Krista, jak se mu kouří z hlavy, a vůbec jsem nevěděla proč, prostě mi to přišlo jiné. A jednou jsme dělali ještě na DAMU takový písničkový pořad a já jsem k tomu malovala vyprávěcí obrázky, s jakýma se třeba jezdilo po poutích. Přes to jsem pak přišla na to, že v malování se prostě nedá švindlovat a že bych měla malovat tak, jaká jsem já sama. Nemám nějaké komplikované myšlení, nejsem typ, který by si řezal ucho, ale můžu malovat věci, které znám, které se mi líbí. Našla jsem si svůj rukopis, který vlastně vychází z takových těch žánrových obrázků minulého a předminulého století, z období, které mám ráda.  

obrazky

 nezaměnitelný malířský rukopis Ivy Hüttnerové

Vystudovala jste herectví na DAMU, jako malířka jste samouk. Cítíte se více herečko, nebo malířkou?
Nemůžu říct, čím se cítím víc. Mám příjemně rozložený život, že každou chvíli se víc cítím někým jiným a jsem moc ráda, když se mi to v nějakém bodě protíná. Když už jsem třeba dlouho herečkou a chodím na zkoušky, tak jsem šťastná za každou volnou chvilku, kdy se dostanu k malování. A když naopak hodně maluji, chybí mi kontakt s lidmi. Takže já to potřebuji celoživotně ideálně kombinovat. A zatím se mi to úplně neuvěřitelně daří. (zaklepe na stůl)

Malování a herectví kombinujete ještě i s moderováním. Téměř deset let běžel na obrazovkách váš pořad Domácí štěstí, nyní moderujete Barvy života. Do Barev jste vklouzla do předepsaného scénáře, já bych se s dovolením vrátila k Domácímu štěstí, vašemu autorskému pořadu, který měl velkou oblibu u diváků i díky vynikajícím hostům.
Ano, to bylo na tom pořadu nejcennější, že jsem tam měla opravdu vynikající hosty, takovou tu první ligu, jak se říká. Víte, téměř každý rád vzpomíná, třeba na dětství, na rodiče… a mně se tam podařilo dostat lidi, kteří ani do podobných pořadů nechodili, například Petr Nárožný, toho když jsem se zeptala na maminku, tak se krásně rozpovídal.
Vždycky jsem měla nějaké téma, o kterém se v tom pořadu mluvilo. Třeba byly Dušičky, tak se mluvilo o hřbitovech a všem, co k tomu patří. Nebo to byla pánská móda, tak se vzpomínalo, které byly nejlepší a nejslavnější pražské firmy, co se šilo pro pány, nebo se probíralo, jak vypadala bižuterie před sto lety, co se nosilo, nebo kdy se začaly nosit ženské kalhoty, nebo že podprsenka jako oděv vznikla až někdy ve 20. letech minulého století. To všechno mě strašně bavilo, protože každá věc kolem nás má nějaký původ.

ukázka z pořadu Domácí štěstí

Ten pořad si udělal dobré jméno.
Ano, a díky tomu dobrému jménu jsem tam mohla zvát i vynikající hosty. A přišli rádi. Měla jsem tam například Stellu Zázvorkovou, Miroslava Horníčka, spisovatele Adolfa Branalda, malíře Vladimíra Komárka, Svatopluka Beneše, Vlastika Brodského a řadu dalších, kteří už bohužel nejsou mezi námi. O to víc mě těší, že jsou ty rozhovory s nimi zaznamenány.

Díky tomu pořadu jste vlastně získala i řadu znalostí.
Samozřejmě, to ani nelze nezískat. Jednak jsem se na to svědomitě připravovala, jednak jsem poslouchala lidi, kteří tu dobu zažili a něco pamatovali. Kolik jsem jen vyslechla různých osudů! Třeba až v tom pořadu jsem úplně poprvé, v dospělosti, pochopila, co vlastně obnášel rok 48., když se lidem braly firmy a majetky. Já jsem věděla, že to bylo, ale vyrostla jsem za bolševika, kdy nám říkali, že všichni máme mít všechno dohromady, ale až teprve když jsem slyšela příběhy lidí, očitých svědků událostí, kteří třeba vybudovali támhle v Celetné kožešnickou firmu, začínali od píky, a najednou někdo přišel, rozhodl... a oni museli odejít jen s pláštěm z věšáku, to bylo hrozné.  

To bylo.
Já jsem si pak vždycky představovala, jak by mi bylo, kdyby najednou někdo přišel a zabavil mi moji milovanou zahradu, na které se nadřu jako blázen. To je nepředstavitelné. Já jsem kolikrát lapala po dechu, když mi lidé ty své příběhy vyprávěli. Nechápala jsem, jak to vůbec ustáli? Jak to všechno vydrželi?

 ivaakulda

se svým pejskem Kuldou

Také znám takové případy a nemusím ani chodit daleko. Pojďme raději k něčemu veselejšímu. Třeba ještě k vašim hereckým začátkům, které jsme nezmínily. Co jste dělala po studiu na DAMU?
První angažmá jsem dostala v Karlových Varech, kde se mi narodil i syn. Odtud jsem odešla po sedmi letech do Prahy, kde jsem hrála zhruba deset let v divadle Na okraji. To bylo ve své době velmi dobré, avantgardní divadlo. Ale bylo to časově náročné, za málo peněz, navíc už jsem měla v té době dítě, tak jsem přijala stálé angažmá do Divadla S. K. Neumanna, dnešního Divadla Pod Palmovkou. Odtud jsem po pěti letech odešla, a od té doby jsem jakoby na volné noze.  Dlouho jsem pak hrála například i u Pepy Dvořáka, nějakou dobu jsem byla i v Divadle Na Fidlovačce.

A jako herečku vás můžeme vidět i v roli paní Lepařové v televizním seriálu Ordinace v Růžové zahradě. Jak se vám hraje role bezdomovkyně?
To vlastně napadlo Zlatku Adamovskou. Oni jí na produkci ještě říkali: to paní Hüttnerová asi nevezme, ale já jsem tou rolí byla strašně nadšená, byla jsem ráda, že mi ji dali, protože si mě všichni spojují s tím Domácím štěstím a takovým tím líbezným: Dobrý den, vážení diváci. Bohužel teď už mi tu bezdomovkyni hrozně kultivují, už mi našli práci, už to není ono. (smích)

Umíte si představit, že byste v reálném životě zůstala na ulici?
To si opravdu představit neumím. A myslím si, že bych se díky své povaze nikdy do takové situace ani nedostala, protože já kdybych neměla práci, tak si ji prostě vymyslím. Mám naopak ještě pořád chuť zkusit si spoustu nových činností, které jsem ještě nezkusila. Pořád si říkám, jak by to bylo krásné, kdybych třeba sušila květy a vázala z nich kytice. Nebo by mě hrozně bavilo jezdit v takovém tom traktůrku po Stromovce, po těch parcích a sekat trávu. Je tolik věcí, co bych ještě chtěla zkusit. Já mám spíš opačný problém, a to, že nestíhám.

stoji

foto před galerií Písecká brána

Jste velmi činorodá. Podědili po vás některé vlohy i děti a vnuci?
Činorodí jsou všichni. Bezvadní, pracovití, ale nikdo z nich nedělá ani malování, ani divadlo. Ale jak mám ty tři vnuky, tak jedno žhavé tělísko tam přece jen mám. Víte, jak všichni říkají, že nechtějí, aby to dělaly děti po nich, tak já se naopak přiznám, že bych to docela chtěla. To povolání samo o sobě je tak krásné, že bych byla ráda, kdyby se to někomu podařilo.

Paní Hüttnerová, jste označována za milovnici starých časů. Chtěla byste žít v době našich babiček? Líbí se vám dnešní doba?
Samozřejmě úplně se mi dnešní doba nelíbí. Možná proto také utíkám do těch obrázků, ve kterých maluji takovou tu touhu po starých časech, které byly klidnější, a lidé byli k sobě slušnější.

Myslíte, že i ženy to měly v té době jednodušší?
Asi to měly jednodušší, i když… ono taky záleží jak které. Já kdybych žila v té době, tak budu nejspíš patřit spíše k těm průkopnicím feminismu. Asi by mě neuspokojovalo rovnat doma květiny do vázy a dělat manželovi pomyšlení. Určitě bych dělala i jiné věci. Ale zase byli k sobě lidé vzájemně slušnější, muži k ženám galantnější, a i když měli lidé třeba méně peněz, tak se nenechali ovlivnit hektickým způsobem života, jako to vídáme dnes. A to mi opravdu moc vadí. Jak jsou dnes lidé nezdvořilí, podráždění, unavení. Na druhou stranu ani já nemám recept na to, abych já sama byla klidnější a vyrovnanější, ale alespoň se o to snažím.

A snaží se dobře. Z paní Ivy Hüttnerové vyzařuje úžasná pohoda a klid. Když s ní sedíte, nakazí vás - v dobrém slova smyslu, nejen optimismem a veselou náladou, ale také jakýmsi vnitřním uspokojením. Prostě takovým domácím štěstím. A to jsme ani nemusely sedět doma.

iv

Vizitka

  • Paní Iva Hüttnerová se narodila 17. prosince 1948 v Praze
  • Je podruhé vdaná (30 let), má dvě děti
  • Vystudovala pražskou DAMU, první angažmá dostala v Karlových Varech
  • Poté účinkovala v pražském avantgardním divadle Na okraji, v Divadle S.K.Neumanna
  • Už na volné noze působila s divadelní společností Josefa Dvořáka nebo v divadle Na Fidlovačce.
  • Počátkem devadesátých let se začala věnovat především malířství
  • Každý rok jí vychází tradiční nástěnný kalendář
  • Hraje také v televizním seriálu Ordinace v Růžové zahradě
  • Nově zkouší divadelní představení Manželské štěstí, které pro ni napsal Jiří Just podle jejích knih Domácí štěstí. Hraje tam hospodyni z agentury, která přinese do velmi moderní domácnosti trochu toho starosvětského života
  • Hra bude mít premiéru 7. prosince 2011 v pražském Divadle U Valšů

plakat

foto: Petr Mändl

Čtěte také:

   
21.10.2011 - Rozhovory - autor: Alexandra Stušková

Komentáře:

  1. avatar
    [13] Žofie [*]

    Paní Iva je moc milá ženská. Šikovná, má úžasnou zahradu a její vystoupení v Prostřeno si pamatuji doteď. Mám ji rádaSml59

    superkarma: 0 30.11.2012, 06:10:48
  2. [12] holčice [*]

    Lepařovou hraje perfektně,několik dílů jsem pořád nevěděla,kdo to je,kam jí mám zařadit

    superkarma: 0 26.07.2012, 21:09:34
  3. [11] Jala [*]

    Taky miluju její idylické obrázky!Sml16

    superkarma: 0 27.03.2012, 23:56:16
  4. avatar
    [10] ivbara [*]

    Chodila jsem  s ní do  školy..:))

    superkarma: 0 20.01.2012, 17:32:46
  5. avatar
    [9] hubajda [*]

    prijemna a moudra zena Sml59

    superkarma: 0 28.11.2011, 00:02:50
  6. avatar
    [8] Mirly [*]

    Moudrá žena.

    superkarma: 0 25.11.2011, 11:38:31
  7. avatar
    [7] Pentlička [*]

    Mám ji moc ráda, její obrázky, Domácí štěstí, i ta paní Lepařová je bezva. A taky má moc hezkýho muže Sml58

    superkarma: 0 22.10.2011, 10:18:29
  8. avatar
    [6] kobližka [*]

    Tuhle paní mám moc ráda.Měla jsem ráda její pořad o domácím štěstí,mám stejnojmennou knihu a její obrazy jsou plné poetiky.Je mi sympatická o to víc,že zůstává pořád svá.Přeju jí hodně pohody a plno krásné práce. 

    superkarma: 1 21.10.2011, 15:27:06
  9. avatar
    [5] 38riki [*]

    miluju její obrázkySml67

    superkarma: 0 21.10.2011, 15:14:10
  10. avatar
    [4] řinka [*]

    Miluji Babičku,četla jsem ji mockrát

    superkarma: 0 21.10.2011, 12:31:23
  11. avatar
    [3] femme [*]

    mám od ní jeden obrázek, sice malý, ale nádherný Sml67 tak si ho hýčkám Sml58

    superkarma: 0 21.10.2011, 09:39:14
  12. [2] Pohoda [*]

    secret — #1 ano, plně s Vámi souhlasím Sml16 . Paní Hüttnerová je prima - pohodová a příjemná žena a přesně takové jsou i její obrázky Sml16 !

    superkarma: 1 21.10.2011, 09:17:11
  13. [1] murat [*]

    Sml67

     pořad Domácí štěstí se mi moc líbil, paní Huttnerová je moc příjemná dáma. Sml67 a rozhovor opět na jedničku Sml59

    1. na komentář reaguje Pohoda — #2
    superkarma: 0 21.10.2011, 07:40:10

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme