.

Istánbůůůůl

Cestování

Istánbůůůůl

Turecko

Istánbůůůůl, nutí mě začít tuhle kapitolu výkřikem z Cimrmanovy hry Vražda v salónním coupé. Je sedm ráno a my právě vystoupili v Istanbulu. Nádherném a impozantním rozhraní Evropy a Asie. Dvanáctimilionovém velkoměstě. Jak to nejlépe popsat? Představte si asi tohle: holky v minisukních, ženy zahalené v burkách, manažeři s telefony a drahými auty, spousta značkových "západních" obchodů, to celé na pozadí (nebo popředí?) různých chrámů, mešit a vůbec úžasné asijské architektury.

Ubytováváme se v hostelu Simbad kousek od Modré mešity. Tedy centra nejcentrovatějšího. Samozřejmě ihned vyrazíme na obhlídku. Prožívám šok z turecké pohodovosti a pohostinnosti. Nic tu není problém. A nepočítejte, že tu budete soukromničit. Neuznávají tu žádné diskrétní zóny, třeba u bankomatů. Když si chcete vybrat, nalepí se vám dalších pět lidí na záda a sleduje, jaký máte pin, kolik vybíráte... Když se ohradíte se středoevropským otráveným syknutím (jako já), začnou se na vás smát a ptát se, odkud jste. Moc jsem toho za svůj 22letý život ještě neprocestovala, ale Istanbul je to nejlepší, co jsem kdy viděla. Podnikáme tu celodenní procházky po městě a pořád je toho tolik k vidění. Modrá mešita, chrám Aya Sofia, věž Gelata, trajekt přes Bospor, chaotická asijská část města, spousta bazarů (obří trhy se spoustou cetek), vynikající jídlo... Jediným problémem je to čtyřicetistupňové vedro.

Překvapilo nás, jak je to v Turecku neuvěřitelně drahé. Teď mluvím hlavně o dopravě. Benzin tu stojí asi o polovinu víc než u nás. To znamená, že když jedete autobusem třeba 30 kilometrů, platíte klidně 90 korun. A Turecko - to nejsou zrovna třicetikilometrové úseky. Po krátké poradě se domlouváme, že pojedeme zase rovnou na pobřeží. To se mi moc nelíbí. Když už tu sem, chtěla jsem toho vidět víc. Ale zbytek skupiny mě přehlasoval. Poučení pro příště: už nikdy cestování ve více lidech. Znamená to totiž jen neustálé hledání kompromisů a dohadování se.

Tak tedy jedeme zpátky k moři. Naše první zastávka se jmenuje Assos. Je to městečko se zbytkem antických památek, kde žil Aristoteles a založil tu univerzitu. Výstup na kopec, kde jsou zříceniny, ale v den příjezdu do Assu vzdáváme. Raději se jdeme podívat k moři. Je neuvěřitelné. Kolem nás plavou drobné rybky, a i když jsem už po prsa ve vodě (a že měřím 180 cm), dokonale rozeznávám detaily na dně. Koupeme se pořádně dlouho a potom odpočíváme na lehátkách pod proutěnými slunečníky na zcela opuštěné kamenité pláži. Když dostaneme hlad, stačí vystoupat jen pár schodů k restauraci, co nemá ani jméno. Chlápci, kterým "podnik" patří, se na nás usmívají a ochotně nosí jídelní lístek. Objednáváme si kuřecí špíz na grilu. Kolem pobíhají slepice, husy, koťata a pes. Dokonce i tam, kde se vaří (nejde o kuchyň, ale spíš o kutloch). "Hygienik by se asi voběsil," komentuje to kamarád Šiška. Po chvíli dostáváme své špízy. Nejde o žádné úhledně nakrájené kostky masa nabodnuté na jehlách. Dostali jsme špejle, na kterých se mezi cibulí a paprikou objevují kuřecí patvary, někde dokonce i se zbytkem kosti. Když dojíme, pán nám přináší turecký čaj. Když ho dopijeme, nese rozkrájený meloun. Bavíme se tím, že našel opravdu dobrý způsob, jak donutit turisty utrácet. Prostě vám to nanosí na stůl a pak jen zkásne. To se ale nekoná. Platili jsme jen ten špíz. Zbytek byl grátis, prý pro sympatické "Čeko". :-)

Druhý den míříme na antické zříceniny Assos. Vstupné je pět tureckých lir, tedy asi stovka korun. A to rozhoduje, že si jdu areál projít sama. "Mě nějaký šutráky nezajímaj," říká kulturní barbar Honza a říká, že na nás počká. "Vstupný kilo? No tak to si zajdu radši na oběd," říká Eva. "Já na to taky kašlu. Chce se mi spát," roztahuje si už Šiška na zemi karimatku. No a tak jdu sama. Prohlížím si zříceniny Athénina chrámu a mám výhled na krásnou zátoku. Procházím kolem starých vodojemů, původních schodů, antického divadla. A mám alespoň chvíli klid od těch tří...

Pokud budete mít cestu, určitě se v Assu zastavte. Stojí to za to. Místo má obrovskou atmosféru. Na rozdíl třeba od Tróji, kam jsme se také podívali. U vchodu stojí obrovská kýčovitá replika dřevěného trojského koně, do které lezou především vypasené německé děti a mají z toho Vánoce. Areál bývalé Tróji je hodně velký, ale připomínal mi spíš supermarket. Archeologové tu totiž všechno, co spolu nějak souvisí, sestěhovali dohromady. Takže staré nádoby jsou na jednom plácku, staré antické sloupy na druhém. Prostě tady máme jogurty, tady zeleninu a tady zbytky sloupů s vyrytými daty. Věřte, že vidět Tróju opravdu nemá smysl. Budete jen zklamaní.

Na ty tři týdny měl každý z nás určitý rozpočet. Jenže nám jaksi nedošlo, že Turecko je o dost dražší než Bulharsko. Po Turecku cestujeme už šest dní. Z toho jsme pětkrát spali od širákem. A zbylý jeden nocleh byla spíš snaha přežít v autobuse. Hygiena vypadá tak, že se koupeme v moři a ráno se my s Evou otíráme vlhčenými ubrousky. Jak už jsem psala v prvním díle, vzala jsem si s sebou jen deset kilo věcí. To konkrétně znamená třeba čtyři trička s tím, že si budu přepírat. Jenže při tom našem spaní na polích, v lesích a podobně to tedy moc nejde. Takže se mi po čase docela začíná zamlouvat filosofie kluků, kteří říkají, že "triko, který jsi neměla dva dny na sobě, je vyvětraný, a to je skoro jako vypraný."

A co jsme ještě v Turecku viděli? Jeden den jsme si třeba udělali výlet na ostrov Bozcaada. K zapamatování názvu jsme vymysleli mnemotechnickou pomůcku, teď už nevím přesně, ale znělo to nějak jako líbat Hitlera :) Je to malý ostrůvek s krásně čistým a osvěžujícím mořem (hlavně hlubokým). Rozhodovali jsme se, jestli se ubytujeme v pensionu (a po pěti dnech se vykoupeme), nebo jestli si radši dáme pořádnou večeři. A vyhrálo jídlo. Po půlnoci jsme se vyškrábali na kopec, kde jsme si rozložili spacáky kousek od lesa. Přiznám se, že jsem měla trochu nepříjemný pocit, přeci jen jsme v cizí zemi, navíc na ostrově a kdyby někdo přišel... Jenže tyhle obavy se mě drží vždycky jen do chvíle, než usnu.

Ráno opouštíme Bozcaadu a rádi bychom překročili turecko-řecké hranice. Mrzí mě, že i když jsme v Turecku strávili celkem asi dvanáct dní, na můj vkus jsme toho až tolik neviděli. Všude jsme strávili den nebo dva, a to nestačíte nasát tu atmosféru. Jenže to je bohužel úděl pracujícího lidu, který má časově omezenou dovolenou :-)

 

   
14.09.2005 - Zahraničí - autor: Čtenářský příběh

Komentáře:

  1. avatar
    [5] alko [*]

    Včera jsem měla rozbitý počítač, tak jsem nemohla reagovat na tenhle článek.
    Mě se v Istanbulu MOC líbilo, i když jsem tam byla taky jen na jeden den. A fakt tam je moc draho. Ale dala jsem si pravou tureckou kávu na pravém tureckém bazaru .
    A v Bulharsku se mi také moc líbilo

    superkarma: 0 15.09.2005, 14:14:48
  2. avatar
    [4] Yanina [*]

    Když jsem byla v Bulharsku, zajeli jsme na jeden den do Istanbulu. Byla jsem strašně překvapená a mohu říct, že si mi to prostředí nelíbilo. Lidé moc vlezlý, všude samé hladové kočky a psi. Jediné co se mi líbilo byla Modrá mešita

    superkarma: 0 15.09.2005, 06:45:41
  3. avatar
    [3] Aja [*]

    superkarma: 0 14.09.2005, 11:24:27
  4. avatar
    [2] gerda [*]

    no prosím, Janě se v Turecku líbilo! Já už se bála, že na ně bude nadávat, jak na to Bulharsko - a napsané je to taky docela svěže a neotráveně

    superkarma: 0 14.09.2005, 10:36:06
  5. avatar
    [1] Žábina [*]

    hezky napsané, jen já bych se bála té hygieny..

    superkarma: 0 14.09.2005, 10:33:33

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme