Narodila se nejslavnějšímu vědeckému páru a podobně jako její rodiče i ona propadla vědě. A co víc! I ona se stala nositelkou Nobelovy ceny. A stejně jako její matka byla nenápadná a nesmírně skromná…

V červenci 1897 skládá třicetiletá Marie Curie na Sorbonně doktorské zkoušky. Má nejvyšší čas! Za pár dní se jí totiž narodí holčička, které dávají jméno Irène. Na mateřské radosti, ale ani starosti nemá Marie moc času. Žije vědou! Měla ale obrovské štěstí.

Pan doktor Curie, Pierrův otec, právě odešel do důchodu. Tento venkovský lékař a zároveň moc příjemný muž nedávno ovdověl. Nabídl proto synovi a snaše, že jim bude pomáhat s péčí o domácnost i o malou Irenku. Holčička má tedy skoro dokonalou chůvu. Příliš si svých rodičů v té době totiž neužije. Jsou celé dny v laboratoři a věnují se svým výzkumům, za které v roce 1903 získávají spolu s Henri Becquerellem Nobelovu cenu.

Irena JoliotV roce 1906 ovšem rodinu, do níž přibyla v roce 1904 ještě další dceruška Ève, postihla obrovská tragédie. Věčně zamyšlený Pierre Curie spěchá jednoho deštivého rána na univerzitu. Při přecházení rue Dauphine se nerozhlédne a je sražen plně naloženou koňskou drožkou. Je na místě mrtev. Zdrcující zpráva! Marie nesmí propadnout smutku, má dvě malé děti, které ji potřebují! Bohužel již jen čtyři roky jí pomáhá přeochotný dědeček Curie.

Starší dcera Irène se zatím do roku 1912 vzdělávala doma, jak tehdy bývalo zvykem. Pak nastoupila na Collège Sévigné, aby zde složila maturitní zkoušku. Po dvou letech začala studovat přírodní vědy na Sorbonně. Jenže studium brzy přerušila první světová válka. Během ní sloužila i se svou matkou v rentgenologických polních nemocnicích, kterým se říkalo petites curies. Ty vlastně založila Marie Curie, která neváhala a často zasedla za volant sanitky. Matka s dcerou spolu zachránily řadu životů. Bohužel na sebe nemyslely. Používaly velmi primitivní zdroje rentgenového záření a sebe prakticky nechránily. Byly vystaveny obrovským dávkám záření.

Irenka s rodiči

Malá Irenka s rodiči

Po válce se Irène vrátila ke studiu a pak pracovala jako asistentka své matky v Ústavu pro rádium. V roce 1925 sem přichází pohledný pětadvacetiletý Frédéric Joliot, syn pařížského obchodníka. Měl původně jiné plány. Tento v mládí skvělý sportovec vystudoval „jen“ vyšší odbornou školu fyziky a chemie v Paříži a poté začal pracovat v železárnách. O nějaké kariéře neuvažoval. Po dvou letech však byl propuštěn a na přímluvu jiného vědce Paula Langevina (mimochodem - Marie Curie s ním jako vdova prožila románek, který znamenal v Paříži obrovský skandál) získal jako perspektivní asistent místo u Marie Curie. Tam se okamžitě nadchl pro vědu. A rovněž i pro svou kolegyni, o tři roky starší, věčně zadumanou Irène Curie. Následujícího roku už jsou z nich manželé a spolu studují radioaktivní záření. V roce 1927 se jim narodí dcera Hélène a o pět let později syn Pierre, rovněž budoucí významní vědci.

Své práce Irène s manželem podepisují Joliot-Curie, což je zejména u Frédérika kritizováno a ironizováno. I oni ale nakonec společně slaví úspěch. Vynalézají umělou radioaktivitu!

V laboratoři

Manželé Joliot-Curieovi v laboratoři

A stávají se díky ní v roce 1935 nositeli Nobelovy ceny. Je to již třetí cena v této slavné rodině a ne poslední. Bohužel Marie Curie se této slávy nedožila, zemřela o rok dříve na leukémii.

Manželé Joliot-Curieovi se také angažovali politicky, zastávali levicové názory. Irène byla dokonce před druhou světovou válkou ministryní ve vládě Lidové jednoty. Za okupace Francie pracovali v odboji a po válce – zejména Frédéric jako přesvědčený komunista – v mezinárodním mírovém hnutí. To už šla v jeho případě věda stranou. Stal se prezidentem Světové rady míru, nositelem Leninovy ceny míru, aktivně prosazoval zákaz jaderných zbraní.

Irène se sice stále zasazovala za práva žen, nicméně vědu neopustila. Byla jmenována komisařkou pro atomovou energii a z titulu této funkce se podílela na stavbě prvního francouzského jaderního reaktoru a centra pro jadernou fyziku v Orsay. Výsledku se však už nedožila. Zemřela na leukémii v roce 1956. Nemůžeme se tomu divit, vždyť záření byla vystavována už v prenatálním období.

Jediná, kdo se tomuto smutnému rodinnému dědictví vyhnula, byla její mladší sestra Ève. Ostatně rovněž velmi zajímavá žena, ta s vědou ale neměla nic společného...

 

Na našem webu jste si mohli také přečíst :

Reklama