Reklama

Někdy se jí také říká Nicholas Winton v sukních. Možná jste už o ní něco slyšeli. Její příběh je stejně obdivuhodný i dramatický jako příběh sira Nicholase Wintona, i když není zdaleka tak známý. Donedávna totiž až na pár zasvěcenců o této skromné ženě neměla veřejnost vůbec tušení…

Zviditelnit ji přitom v roce 1999 pomohly čtyři studentky z amerického Uniontownu ve státě Kansas. Teprve pak si na ni vzpomněli i v rodném Polsku. Kdo byla tato obětavá žena?

Narodila se v roce 1910 v rodině varšavského lékaře. Protože však ve dvou letech onemocněla černým kašlem, rodiče se rozhodli pro zdravější prostředí, a tak se odstěhovali do blízkého lázeňského městečka Otwocku. Velkou část tatínkových pacientů tu tvořili chudí Židé. Irenka se při hrách s židovskými dětmi naučila jejich jazyk jidiš a později získala také základy hebrejštiny. Jenže za první světové války se v celém kraji rozšířil skvrnitý tyfus. Tatínek se od svých pacientů nakazil a v roce 1917 nemoci podlehl. To bylo Irence pouhých sedm let.

Po maturitě se zapsala na Varšavskou univerzitu ke studiu polonistiky a pedagogiky, i když původně měla v plánu sociální studia. Už ve 30. letech byly na univerzitě silné protižidovské nálady. Irena tehdy otevřeně s Židy sympatizovala, a proto ji dokonce ze školy načas vyloučili!

Irena Sendlerová

Irena Sendlerová byla v mládí krásná žena

Nakonec přece jen dostudovala, ale pak zase marně hledala místo učitelky. To už se psal červen 1939, blížila se druhá světová válka. Irena se stala úřednicí na sociálním odboru varšavského magistrátu. Právě v této době dostal její manžel Mieczyslaw Sendler, za nějž se provdala v roce 1931, povolávací rozkaz. Už se nikdy neviděli…

Ihned po vyhlášení války a nacistické okupaci Polska v roce 1939 začíná hon na Židy. Pomoc Židům se trestá. Ačkoli je to dost riskantní, Irena se spolehlivými spolupracovnicemi zfalšuje dokumenty asi třem tisícům Židů. Zařídí, aby mohli jako občané polské národnosti ještě nějaký čas pobírat sociální podporu.

Jenže perzekuce Židů pokračuje, jsou ve velkém propouštěni z práce, přicházejí o majetek. Varšava je v roce 1940 rozdělena na část německou, polskou a židovskou – židovské ghetto. Tam dovážejí Židy, kteří tu žijí v nelidských podmínkách, z celého Polska. Židé nesměli ghetto opouštět a Poláci – až na výjimky – neměli do něj přístup.

A tady začíná Irenin neuvěřitelný příběh. Zařídila pro sebe a několik dalších spolupracovnic zvláštní propustku do ghetta, kde se začaly ve velkém šířit epidemie. Němcům se sice na jednu stranu hodilo, aby v ghettu zemřelo tímto způsobem co nejvíce Židů, jenže na druhé straně se zase obávali, aby se nemoci nerozšířily mimo ghetto a hlavně, aby se nenakazili oni sami. Přenechali tedy lékařskou pomoc na polském zdravotnickém personálu.

Do ghetta Irena nosila Židům léky a potraviny. Když ale viděla denně umírat zejména děti, navázala kontakt s polským odbojem a organizací Żegota. Pod krycím jménem Jolanta začala děti zachraňovat.

Irena dostala sanitku a řidiče a začali děti nejrůznějšími způsoby vyvážet. Ty nejmenší pašovali v krabicích od bot, ty větší v sanitce pod nosítky, zamaskované v zakrvácených obvazech, v odpadkových koších, mezi špinavým prádlem či v rakvích a pytlích prohlášené za zemřelé na tyfus. Vyváděli je také kanály. Aby se děti neprozradily pláčem, mnohé Irena uspala. V autě vozili také vycvičeného psa, kterému stačilo stoupnout na ocas, a on se v tu pravou chvíli rozštěkal… Zachráněné děti pak pod falešnými jmény umisťovali do polských rodin, sirotčinců či klášterů.

Irena Sendlerová si vedla o dětech, které se jí podařilo osvobodit, pečlivou dokumentaci. Evidenci tvořily úzké proužky papíru, kde bylo napsáno polské jméno, pravé židovské jméno a zašifrovaná adresa, kam bylo dítě umístěno. Lístky uchovávala v zavařovacích lahvích, které zakopávala na zahradě své přítelkyně. Po válce se na základě toho vracela dětem původní identita a Irena se jim pokoušela najít rodiče. Velká většina jich ale skončila v plynových komorách. Takto se Ireně Sendlerové podařilo se spolupracovníky zorganizovat záchranu asi 2500 dětí.

V říjnu roku 1943 zaklepalo na dveře jejího bytu gestapo. I když ji opakovaně brutálně mučili, nic neprozradila. Po třech měsících ji odsoudili k trestu smrti zastřelením. Pomohly až peníze, kterými organizace Żegota podplatila jednoho z gestapáků. Ten těsně před popravou v lednu 1944 zařídil, aby ji jako jedinou z odsouzených poslali na dodatečný výslech a tam ji tajně propustili. Druhý den byla v novinách uvedena na listině mezi popravenými. Okamžitě změnila jméno na Klara Dabrowska a s falešnými dokumenty žila v ilegalitě. V ghettu se samozřejmě ukázat nemohla, ale nepřímo pokračovala v zachraňování dětí.Irene

Irena v uniformě sestřičky

Po válce pracovala v sirotčincích a domovech seniorů. Znovu se provdala, ale klidný život ji nečekal. Místo toho, aby byla zahrnována poctami, začala být pronásledována. Tentokrát komunistickým režimem, který měl podobné gestapácké metody, jaké už zažila! Stala se nežádoucí osobou, protože za války pracovala v nekomunistickém odboji.

Po jednom z výslechů předčasně porodila syna. Chlapeček jako desetidenní miminko zemřel. Jen zázrakem pak unikla v roce 1949 zatčení, které se prakticky rovnalo trestu smrti. Tehdy ji zachránila žena komunistického prominenta, kterou kdysi Irena Sendlerová jako malé děvčátko dostala z ghetta.

Ta jí po letech vylíčila, jak náhodou zaslechla její jméno i to, že na ni bude vydán zatykač. Popsala svému manželovi, jak ji Irena Sendlerová zachránila před jistou smrtí a zapřísahala ho, aby udělal totéž. A stalo se! Našli se i slušní komunisté!

Potrestány byly i Ireniny dvě děti, které se jí potom narodily. Nedostaly se díky „maminčině minulosti“ na vysokou školu. Nedokázaly pochopit, co tak hrozného provedla. Jak jim to měla vysvětlit?

V roce 1965 si na ni přece jen vzpomněli! V Izraeli! Udělili jí tam jako jedné z prvních titul Spravedlivá mezi národy. Náleží lidem, kteří za války prokazatelně přispěli k záchraně Židů. Polská vláda jí ale nedovolila vycestovat a osobně vyznamenání převzít. Izrael mohla Irena navštívit teprve v roce 1983, kdy tam směla zasadit strom v Aleji spravedlivých. A ještě jedné pocty se jí tam dostalo! V roce 1991 ji prohlásili čestnou občankou Izraele.

V 90. letech se začaly stále častěji objevovat články s tematikou holocaustu. Zaujaly i čtyři americké středoškolačky. Ty v rámci hledání materiálů k historickému projektu narazily na kratinkou zprávičku o tom, že jakási paní Irena Sendlerová pomohla ve Varšavě zachránit dva a půl tisíce židovských dětí. Opravdu tolik? Tomu číslu nechtěl věřit ani jejich profesor Norman Conard, a tak jim dal za úkol vše prověřit. A dívky začaly pátrat… 

Při zpracování svého historického projektu si počínaly vskutku originálně. Připravily si do hodiny dějepisu jednoaktovou divadelní hru inspirovanou hrdinstvím Ireny Sendlerové a nazvaly ji Život v zavařovačce. V té době vůbec netušily, že Irena Sendlerová ještě žije.

Když to zjistily, okamžitě jí napsaly dopis plný obdivu i otázek a poslaly jí scénář k nahlédnutí. Téměř devadesátiletou paní nejen pořádně překvapily, ale také dojaly. Ta jim opravila ve scénáři jen pár detailů. Hra se hrála po celých USA a všude vzbudila obrovský zájem. Po jednom představení přišel dívkám vyjádřit svůj obdiv učitel historie John Shuchart. Měl s fašisty osobní zkušenost, vyvraždili mu totiž celou rodinu.

Irena Sendlerová

Je vidět, že to musela být mimořádně laskavá žena

Když dívky projevily přání stařičkou paní Sendlerovou osobně poznat, rozhodl se, že jim pomůže. Vyhlásil sbírku, z jejíhož výtěžku mohla být financována cesta čtveřice dívek i s jejich učitelem v květnu 2001 do Varšavy. V té době už byla Irena Sendlerová několik let na invalidním vozíku.

Teprve teď se i v Polsku začali o Irenu Sendlerovou zajímat. Více než půl století od skončení druhé světové války! Rychle se vše snažili napravit. Na jaře 2003 začala Irenu Sendlerovou navštěvovat spisovatelka Anna Mieszkowska a na základě jejích vzpomínek vydala v roce 2004 životopisnou publikaci pod názvem Děti Ireny Sendlerové.

V listopadu 2003 jí udělil tehdejší prezident Aleksandr Kwaśniewski nejvyšší polské státní vyznamenání - Řád bílého orla. A pak už po ní začali pojmenovávat ulice či školy. Významný byl zejména rok 2007, kdy se stala rytířkou Řádu úsměvu. A v témže roce ji pak Polsko i Izrael navrhly na udělení Nobelovy ceny míru. Kdo jiný by si ji více zasloužil?

Přesto Nobelovu cenu nezískala! A protože následujícího roku ve věku 98 let zemřela, už ji ani získat nemůže. In memoriam se Nobelova cena neuděluje…

Foto: Wikipedia

 

Na našem webu jste si také mohli přečíst i o těchto zajímavých ženách: