Přemýšlím, kolikrát v životě jsem si podala inzerát? Myslím, že nanejvýš dvakrát.

Většinou to bylo v okamžiku, kdy jsem se cítila nerozhodně. Jednou, když jsem potřebovala prodat knížku, kterou mám doma dvakrát (mám ji dodnes). Podruhé, když jsem hledala ubytování (v tomto případě jsem uspěla).

Ze všeho nejradši mám čtení inzerátů. Vzpomínám si, že když jsem byla o několik let mladší, vzala jsem si občas místo “normální” knížky inzertní noviny a pročítala si je. Občas mě rozesmála odvaha lidí, kteří se snažili prostřednictvím inzerátu žádat ostatní o finanční výpomoc.

Nechápala jsem nikdy jejich drzost a mrzelo mě, že jsem se nikdy nedozvěděla, zda jim na jejich inzerát vůbec někdo odpověděl kladně. Jindy jsem se zase udivovala nad tím, že lidé darují starou pračku za čokoládu a odvoz a zvířata klidně zadarmo.

Ve své bývalé práci jsem byla také svědkem toho, jak si odbarvená třicátnice v ošuntělém oblečení a s přehnaným make-upem podává inzerát, ve kterém zve přitažlivá blondýnka kocourky do svého pelíšku.

Jen jednou jsem sama odpověděla na inzerát. Vlastně dvakrát.

Poprvé ve chvíli, kdy jsem jako dvanáctiletá hledala kamarádku na dopisování.

Se stejně starou dívkou z Moravy jsme si psaly skoro rok. Prvotní nadšení a touha poznat někoho, kdo bydlí na druhém konci republiky, postupně slábla. Trochu škoda. Nejspíš to ale k věku náctiletých patří. Dopisy mám schované dodnes. Sice už jsem je dlouho ze své "dopisové krabice" nevyndala, ale jsou tam.

O pár let - spíš o mnoho let později jsem na inzerát odpověděla znovu. Tentokrát však o dopisování nešlo.

V mé dopisové krabici tak žádné psaní nepřibylo. Ale v mé hlavě je od chvíle, kdy jsem na ten inzerát odpověděla, o tisíce vzpomínek víc.

Možná si představujete, že na seznamovací inzerát odpovídají jen málo průbojní a do morku kostí zakomplexovaní lidé. Počkejte, podívám se do zrcadla. Ne, věřte mi. Není tomu tak.

Já jsem na jeden takový odpověděla. A i když nešlo o dopisní papír a obyčejnou tužku, ale dopis psaný prostřednictvím počítačové klávesnice, zamilovala jsem se.

Neplánovala jsem si to a udělala to více méně z legrace. Netoužila jsem po vztahu, a teď už jej mám několik měsíců.

Ještě nyní, když se sama sebe ptám, nevím, proč jsem tu internetovou stránku tenkrát otevřela. Možná i trochu z nudy. A za tu nudu jsem dodnes ráda.

Zní vám to jako přehnaná a trochu vymyšlená romantika? Možná se vše tak trochu podobá scénářům přeslazených amerických filmů. Ale podobnost je jen čistě náhodná. Doma žádného bílého koně nemáme. Občas se pohádáme. Jen když se začne mluvit o inzerátech a seznámení, šibalsky se usmíváme...
 

Třeba i některá z vás odpověděla na inzerát?
Máte podobnou zkušenost?
Nebo jste se s někým sešla a byla to pohroma?

Využíváte v dnešní době řádkovou inzerci?
Prodáváte, nakupujete, měníte?

Podvedl vás někdo?
Neposlal peníze?

Nebo poslal něco jiného?

Jaký nejkurióznější inzerát jste kdy četla?
Potřebujete se něčeho/někoho zbavit?

redakce@zena-in.cz
Pro nejzajímavější příspěvky máme připravený kosmetický dárek!

Reklama