Reklama

Když náš pes začne pobíhat po bytě, sem tam zakňučí a skáče na kliku, znamená to v překladu: „Chce se mi čurat a kakat, měli byste jít se mnou ven, nebo neručím za nepořádek.“ Tuhle větu v psím podání pronesl včera v tom největším horku. Bylo poledne, slunce pálilo jak přehřátý termostat, v ulicích se nedalo téměř dýchat, ale potřeba je potřeba. I u psa.

Vyzbrojila jsem se kšiltovkou, brýlemi, pytlíkem a vyrazila jsem vstříc té výhni venku. Ušli jsme sotva dva bloky a pes si už netrpělivě vybíral místo pro svoji potřebu. Chvíli mu to sice trvalo, ale to pravé místečko našel. Vyprázdnil střeva, já vyndala z kapsy pytlík a začala uklízet. V ten samý moment se mi přímo nad hlavou ozval hlas zbarvený stejným tónem, jako můj, když skutečně zuřím.

„Co to tam děláte?!“

Zvedla jsem hlavu a přímo nade mnou se z okna vykláněla starší paní s pohledem připraveným k boji. Vysvětlila jsem spíše tomu pohledu, než té paní, že můj pes vykonal potřebu a tudíž to po něm uklízím. Hlava i s tím pohledem zmizela a já se pustila do počaté práce. Za další okamžik paní stála vedle mě (prolétlo mi hlavou, jak se tam tak rychle dostala), a ukázala prstem dlouhým jako ukazovátko někam za moje záda. „Tohle, tenhle bordel je taky vod toho psa!“

Protáhla jsem si v duchu její prst-ukazovátko a podívala se na místo kde končí. Skutečně tam bylo několik psích výkalů. Jenže náš pes není jediný ve městě, a co víc, používám pytlík pokaždé. Přesně tuhle myšlenku jsem proměnila ve slova. Té staré dámě se pohled a la Chci bojovat změnil na Nenávidím tebe i toho psa. Tak jo, řekla jsem si, je to přeci jen starý člověk, nebudeš se s ním holka hádat. Vyndala jsem druhý pytlík a začala sbírat památky psů, pěkně jednu za druhou.

Po chvíli byl druhý pytlík téměř plný, ale úkol byl splněn a dáma zmizela stejně rychle, jako se objevila. Vzala jsem oba pytlíky, psa a s pocitem To se může stát jenom mně vyrazila dokončit vycházku.

Asi o hodinu později jsme se vraceli domů. Já promáčená potem, pes s jazykem u země. Nejkratší cesta do vytouženého chládku našeho bytu vedla okolo domu, ve kterém bydlí paní s ukazovátkem místo prstu a pohledem, který by měla skrývat pod nejčernějšími brýlemi. V den, kdy by teploměr neukazoval třicet ve stínu, bych nejkratší cestu hodila za hlavu, dneska jsem hodila za hlavu ten pohled i to ukazovátko.

Sotva jsme zabočili k jejímu domu, uviděla jsem ji stát před vchodem. Povídala si s ženou středních let, smála se a hladila psa, který seděl u nohou její známé. Byl to stejný efekt, jako když se ze staré čarodějnice stane během hodiny hodná babička.

Byli jsme od nich dva, možná tři metry, když pes té ženy vstal, otočil se třikrát na trávníku a vykonal svou potřebu. Nohy se mi zastavily samy od sebe. Co teď bude následovat? Přeměna z babičky na čarodějnici?

Omyl. Nestalo se nic. Vůbec nic. Paní vzala pejska na vodítko, rozloučila se a šla svou vlastní cestou. Psí památka zůstala nedotknutá na svém místě. Jen kousek od toho samého místa, které si před hodinou vybral můj pes. Stará dáma se také sebrala k odchodu domů a v ten moment si moje slova razila cestu ven sama od sebe. „Paní, ten pes vám udělal hromádku přímo pod oknem!“

Paní se otočila a hodná babička byla pryč. Rozplynula se jak vzpomínka na vzpomínku. Pohledem se do mě zabodla jak nůž do přezrálého melounu. „To byl ale pes paní inženýrky!“ Otevřela dveře vchodu a zmizela v jejich stínu.

Dneska se syn vrátil z hřiště a hned ve dveřích mi povídá, že mu strašně smrdí bota, asi prý šlápnul do psího hovínka.

Sundala jsem mu botu obalenou jak řízek a odnesla ji do koupelny. „Tak to byl další inženýrský pes…,“ řekla jsem spíš sobě než jemu.

Syn chvíli o té větě přemýšlel a logickou cestou dítěte dospěl k uspokojivému závěru. Vzal tenisák, zavolal na psa, a ještě než zavřel dveře svého pokoje, povídá mu: „Jdem si hrát, Aiko, maminka teď nemá čas, musí sprchovat z boty to inženýrský hovínko, víš?“