Kdysi jsem na problematiku interrupcí měla dost liberální pohled a tvrdila jsem, že každý má právo rozhodovat o svém životě sám. Ale pak jsem se, nevím přesně proč, na to postupně začala dívat jinak... Začalo mi připadat divné mluvit o právu na možnost volby, když se jedná o život a smrt vlastního dítěte. Připadá mi divné usilovat o právo mít možnost si vybrat, jestli svoje dítě porodím nebo zabiju...

Ne, nechci nikoho odsuzovat ani kritizovat. Myslím si dál, že je věcí každého z nás, jak naloží s životem svým a životem svých dětí. Já sama jsem ale zatím dospěla k závěru, že prostě nevím, co bych dělala, kdybych se třeba během těhotenství dozvěděla, že se mi narodí těžce mentálně postižené dítě. Nevím, jestli bych dokázala celý život věnovat nesmírně náročné a vyčerpávající péči o ně. Nevím, jestli bych dokázala rozhodnout o tom, že se nenarodí. Nevím, jestli bych ho dokázala dát do ústavu. Nevím, jestli bych se dokázala o ně postarat a nezbláznit se přitom. Nevím, jestli bych si dokázala lehnout na operační stůl s tím, že někdo v bílém plášti teď mému dítěti rozdrtí lebku. Prostě nevím... Proto nikoho neodsuzuji.

Jen možná nerozumím ženám, které se rozhodnou pro smrt vlastního dítěte třeba proto, že si v životě ještě „nic neužily“ nebo mají obavy, aby jim neklesla životní úroveň. Neodsuzuji, jen tohle uvažování prostě nechápu...

 

Mám nemocné morče. Mám k němu velmi silný citový vztah. Probrečela jsem spoustu hodin, když přestalo žrát a začalo se mi ztrácet před očima. Jeho léčba už stála několik tisíc, jeho stav se snad konečně začíná pomalu zlepšovat. Krmím ho zatím uměle, trávím tím několik hodin denně. Napadlo mě už, co bych dělala, kdybych na nákladnou léčbu neměla peníze. Dokázala bych ho nechat utratit? Ale když se na mě ten chlupatý bobeček podíval těma svýma zvědavýma korálkovýma očima, věděla jsem, že bych to nikdy neudělala. Ani kdybych si měla půjčit. Nedovedu si představit, co cítí a o čem přemýšlí máma, která se takhle rozhoduje ne o zvířátku, ale o vlastním dítěti... Nikomu tuhle „možnost volby“ nezávidím a doufám, že mě před ni „osud“ nikdy nepostaví.

 

Myslím, že interrupcí je pořád hodně. O tomhle tématu by se rozhodně mělo víc mluvit, víc diskutovat, víc přemýšlet, víc psát... Čelíme demografické krizi, obyvatelstvo stárne, rodí se pořád méně a méně ... a od šedesátých let tu přitom zemřelo při interrupci víc než 3 000 000 nechtěných českých dětí. Loni se tu narodilo 93 000 dětí, zatímco 31 000 se jich narodit nesmělo...

Neodsuzuji interrupce šmahem, jen mám pocit, že spousta z nich je pořád zbytečná, aspoň podle těch případů, které jsem poznala během své práce na gynekologické klinice.

Zákaz interrupcí však za současného stavu naší společnosti nic nevyřeší. Kdybychom interrupce zakázali, jen by se přestaly provádět v nemocnicích a začaly by se dělat pokoutně.

 

Přeji všem ženám, aby téhle „možnosti volby“ nikdy v životě nemusely využít. A pokud ano, tak aby se rozhodly správně. A aby svého rozhodnutí nikdy nelitovaly.  

 

Vivian


Milá Vivian,

 

veľmi pekne ďakujeme za výborný príspevok. Problematika interrupcií je skutočne téma, kteroré nemožno posudzovať jednoznačne. Aj ja mám pocit, že by malo byť viac diskutované. Priznám sa, že keď som prvýkrát videla fotografie z interupcií, došlo mi zle... Na druhej strane však súhlasím s názorom, že zákaz interupcií nič nevyrieši, práve naopak , zhorší sa zdravotná a sociálna úroveň mnohých párov a žien... Každopádne, každý má právo slobodne sa rozhodnúť!

Krásny deň :-) 

 

 

Reklama