Reklama


Bulovka „je místem, kde se snoubí odborná pomoc nemocnému člověku s vědou, jejíž snahou je mírnit denní utrpení lidského života“ (citát z webové stránky nemocnice Bulovka).


Smůla, že její infekční oddělení je v současnosti jen jedním z mála v celé Praze. Nemocných je spousta a nejspíš další přibudou.

 

Ochoříte-li, jako já nedávno, záludnou infekční chorobou, nemusíte hned propadat panice. Lékaři jsou přeci profesionálové. Nic nevadí, že jich není mnoho na svém místě. Dělají, co mohou a starají se o své nemocné jako slepice o kuřátka.

 

Většina pacientů se však bojí na oddělení přijít. Je to logické. Oslabený organismus snadno ještě nějakou infekci pochytí. Zajímavější je, že se tam bojí i lékaři. Než ze sanitky vyskáčí dva „rychlozáchranáři“, nasadí si roušky, aby je při průchodu skleníkem plným pacientů nějaký vir nenapadl. Bože, jak jsou rychlí! Bleskově vyklopí pacienta a už jsou pryč. Já ani žádný jiný pacient roušku nefasoval. Jsou jen pro personál?

 

Toaleta je na celé ambulanci jen jedna. Jedna mísa pro pány i dámy. Říkám si, štěstí že je tu aspoň mýdlo a papírové ubrousky. Ke třetí hodině odpolední však mýdlo zmizelo a ubrousky došly. Musela jsem se hodně ovládat, abych někoho nepoklovala…Pacienti (a dokonce i několik lékařů) začalo chodit raději do parčíku před ambulancí.

 

Míst k sezení bylo málo a nás celý den spousta. Na čtyřech ambulancích pobíhala celý den jedna paní doktorka. Sledovala jsem ji od dvou hodin odpoledne. K desáté večer vypadala, že má velké starosti.  Nemocných neubývalo a doktoři se někam zatoulali. Kampak asi?

 

Příjem pacientky z jiné nemocnice trval několik hodin, který musela dotyčná strávit ve svém apartním župánku a noční košili na chodbě před ambulancí. Jiná pacientka, kterou ráno poslala doktorka na odběry, čekala s ampulkami tak dlouho, že se staly nepoužitelné pro jakoukoli diagnózu a tak byla pacientka vyslána na odběry ve večerních hodinách znovu.

 

„Jsme tu jako v polní nemocnici,“ vzdychla paní doktorka, když mi pozdě večer měřila tlak. Poslala mě domů stejně jako řadu dalších pacientů. Houfně opouštíme infekční oddělení a s menšími průšvihy se léčíme doma.

 

Co s námi bude, až přijde chřipková pandemie?