Reklama

V Jeevodayi začaly monzunové deště a byly vytrvalé.
Vstupní brána a budovy byly postavené mezi palmami, keři ibišků a jasmínů. V soumraku zahradu osvětlovaly světlušky a velcí černí ptáci se vznášeli od větve k větvi a šelestili křídly.

V hlavní budově kongregace, což je řeholní katolická instituce, mne přivítala asi dvacetiletá indická dívka, Brigita, oblečená v bílé sárí, černé vlasy uvázané v copu.Uvedla mne do nádvoří s fontánou, které vedlo do pokojíku s prosklenou verandou do zahrady.
Zde mne přijala vedoucí polská lékařka paní Pyz.
Obě ženy mne uvedly do mého nového pokoje s oknem na otevřenou verandu.

Místnost byla spojená se studenou sprchou.
Sprchování je důležité v leprostanici v ochraně proti infekcím.
I přes ochranu hustou moskytiérou, se mnou pokoj sdílelo mnoho moskytů, nacucaných mojí krví.
Bez rozlišení jsem proto zabíjela vše, co lezlo, ze strachu před nákazou a kousnutím hmyzem.

Zde jsme společně povečeřely čírí, což je vařená rýže a hrášek a pili vodu z místní studně.

Brigita byla asistentka paní Pyz a často ji v jednáních zastupovala.
Paní Pyz doprovázela vesnická fenka Sonja, různě míchaná a asi osm let stará.
Každou indickou noc úpěnlivě vyla.

Brigita a indické učitelky se mnou učily v misijní škole.
Ženy, muži i děti žili odděleně v různých domovech, dle nemocí a věku..
Častými hosty byly polské řeholnice z Jabalpuru.
Ženy pracovaly dle svého onemocnění, zájmu a schopností.
Báječně vařily indická venkovská jídla v otevřené dřevěné chýši nazývané „indická kuchyň“.

Každé ráno jedly děti v misii vařené obilí ve švýcarském mléce. 
Nejčastěji ženy připravovaly rýži s brambory, a sojovou omáčkou, a to pro více než 260 indických obyvatel stanice a okolních vesniček!
Čapáti byl oblíbený nekvašený chléb připravovaný z hladké mouky a vody, ručně hnětený a pražený na rozžhavené pánvi se lžičkou oleje.
Děti mi je nosily k obědu se sojovou omáčkou a ovocem jako banány, mango a pomeranče.

Ovoce a malé rybičky místo masa nakupovala paní Pyz na Šrímarketu v Raipuru.

Prádlo Indky praly pouze svoje.
Každý člen kongregace včetně dětí čistil svoje oděvy v nádrži s vodou, pod pumpou a také ve fontáně.
Podobně to bylo s tělesnou očistou včetně zubů.

Po měsíčním semináři na škole v Jeevoday mne paní Pyz pozvala na návštěvu do konventu ST.ANNE’S CONVENT v Banjari DT.Raipur. Zde mne přivítaly indické řeholnice, které vystudovaly zdravotnickou školu a pečují zde o obyvatele okolních vesnicích.
Sestra Augustina, Sebastiana,Varghese, Jose píchaly dětem injekce, podávaly léky, ošetřovaly zranění ženám i mužům.
Tato zdravotnická péče se platí v hotovosti a ihned na místě.
Lékař přijížděl jednou za 14 dní na kontrolu nemocných.

Jsme zde šťastné, říkaly setry řeholnice při loučení.

Cestou nazpět jsme míjely ošetřeného Inda s květem jasmínu za uchem, oděného v tradiční bílý hindský oděv, který byl šťastný - tady v Indii... 

Pokračování příště. IV.díl: Indie-cesta do Varanasi.