Když něco opravdu chcete, většinou se to splní... Já se chtěl rozejít se svojí holkou, a ona mi jednoho dne řekla sama sbohem. Najednou bych udělal všechno pro to, aby zůstala, aby si mě vzala za muže a měla se mnou deset dětí... 

 

Poslední věci si odnesla včera odpoledne. Přijeli s tatínkem a já jim pomáhal nakládat obrovské krabice do malého auta. Pak jsme se naposledy rozloučili. Chodil jsem dál po světě s nepopsatelnou prázdnotou.

 

Do Indie jsem odjel sám o týden později. V melancholickém stavu jsem si večer nakoupil v supermarketu tatranky. Počítal jsem, kolik těch sušenek jeden člověk spotřebuje. O čtyřiadvacet hodin později jsem byl v Himalájích.

 

Šel jsem působivým údolím posvátné řeky Gangy až k jejímu prameni. Svléknul jsem se do trenýrek. Lehnul jsem si na břicho a pak třikrát ponořil hlavu pod vodu. Ve zvláštním, až posvátném stavu jsem stál po chvíli zase na zledovatělé zemi. Sepnul jsem ruce na hrudi, jak jsem to viděl u svatých mužů.

 

Aniž bych si toho všimnul, po celou dobu mě někdo sledoval. Člověk možná trochu mladší než já. Řekl, že se jmenuje Vinot a že mi děkuje za inspiraci. Pak za mnou chodil celý den a nakonec navrhnul, abych byl hostem v jeho domě.

 

Za pár dní jsme došli do malé vesničky v údolí, které bylo plné borovic. Vinot se měl brzy ženit a chtěl, abych poznal rodinu jeho nastávající. Šli jsme po horské stezce pár hodin nad rozlehlými sady jabloní. Sestoupili jsme k řece a u ní narazili na několik stavení.  

 

Vinot hned barvitě popsal moji koupel v Ganze. Získal jsem myslím nezasloužený respekt těch lidí. Zákusek k čaji přinesla uhrančivě krásná dívka. Se stydlivým úsměvem se na mě jen letmo podívala. „Vinote, máš nádhernou sestru.“ Nenapadlo mě, že by mohla umět anglicky. Řekla „Thank you“ tím nejkrásnějším hlasem, otočila se a zmizela.

 

Znovu jsem ji viděl další den odpoledne. Přišli se podívat na přednášku svatého muže. Seděli jsme vedle sebe a pak se nenápadně vytratili. Šli jsme borovicovým hájem a dlouho nic neříkali. Došli jsme na skalní útes nad řekou. „I want to show you this place,“ řekla a ukázala na protější břeh. „Can you get there?“ Usmála se a zmizela. Závod, kdo bude první na druhém břehu.

 

Spustil jsem se z útesu rovnou dolů. Skalní lezení mě bavilo. Bez jištění šlo ale o jinou aktivitu. Ach Svanito! Kouzelná dívka na mě mávala z druhého břehu. S radostí jsem nakonec dojel po suti k vodě. Přebrodil jsem se na druhý břeh a vyběhl nahoru za Svanitou. Smála se teď už docela nestydlivě.

 

Den na to jsem řekl Vinotovi, že se mi Svanita líbí. Chvíli vypadal zamyšleně a pak se zeptal, jestli si nedělám legraci. Šel jsem sám k řece a sledoval, jak je peřej uprostřed s každým okamžikem jiná.

 

 

Ten večer mě navštívila Svanita. Řekla, že Vinot organizuje naši svatbu. Svanita zůstala se mnou. Brzy ráno se vytratila dřív, než jsem se probudil.

 

Když jsem vstal, bylo všechno sváteční. Čtyři muži stáli na cestě a drželi nosítka. Vinot mi naznačil, že si mám na ten dopravní bambusový prostředek sednout. Protestoval jsem. Vinot však trval na tom, že je to tradice. Jaká tradice? Svatební tradice, smál se Vinot a táhnul mě k nosítkům. Svět z nosítek na ramenou čtyř Nepálců je kolíbavý a opravdový. Stejně opravdový jako to, co mě čekalo dole v údolí. Už z dálky bylo slyšet bubnování, zvonění a další a další hlasité zvuky.

 

Budete žít v Indii, nebo v Evropě? Zeptal se jeden z příbuzných, který jako jeden z mála uměl anglicky. Budeme žít... odpověděla Svanita

 

Dnes je to už sedm let. Svanita si na Prahu rychle zvykla. Pracuje ve výzkumném ústavu. Miluje svůj obor, kterým je fyzika. Dvakrát jsme byli navštívit její rodinu v Indii. Všichni obdivovali malou Svanitu a nechtěli nám dovolit odjet. O Vánocích by měl přijet do Evropy Vinot. Ten, který to všechno způsobil.

Reklama