Krásný den, milé ženy-in a redakce !

Naleju si sklenku dobrého vína a třeba mi to ještě lépe připomene tu chvíli, kdy i já jsem tomuto moku přišla na chuť. Víno mi nikdy nechutnalo, připadalo mi na můj vkus hodně kyselé, a tak jsem raději dávala přednost jiným nápojům. Kdysi dávno, když jsem se seznámila se svým přítelem, který mě vzal poprvé do party, nepadla jsem si s jednou jeho kamarádkou zrovna do noty. Já ji brala jako konkurentku a ona mě paradoxně jako rozvracečku party :).

Jednou jsme se tak nějak náhodně potkaly a ona říká: „Přijď zítra ke mně, nalejeme si čistého vína.“

No, tak to byla pro mě výzva. Docela s obavou, co po mně asi tak bude chtít, jsem k ní přišla a ona mě vítala s úsměvem a 2ma skleničkami vína. Musely jsme se tomu obě smát, protože já čekala nějaké výtky a ona to pojala jako čistě přátelské pozvání, a protože jsem byla ráda, že se naše cesty konečně spojily, bylo mi hloupé odmítnout nabízené pití. Doslova s odporem a nechutí jsem tu sklenku vypila, ale to už jsem měla nalitou druhou… třetí… ani se neptejte, jak to tenkrát dopadlo :). Ale vlastně díky vínu já vděčím za to, že jsme si to tenkrát pěkně vyříkaly, a já můžu s radostí říct, že mám už několik let nejlepší kamarádku a díky ní i kladný vztah k tomuto nápoji, ba přímo se nyní považujeme za znalkyně vín, samozřejmě s lehkou ironií.

Jednou jsme si takhle vyšly po dlouhé době na skleničku do místního vinného sklípku a k našemu údivu nám servírka na dotaz, jaké mají víno, odpověděla, že červené a bílé. Byly jsme hodně překvapené dovědět se tak zajímavou informaci přímo v takovém podniku, to jsme do té doby ani „netušily“ :). Nicméně, když už jsme si vyrazily po tak dlouhé době, tak jsme si nakonec (v jiném podniku, kde nám dokázali vyjmenovat i značky a odrůdy) objednaly archivní víno. No a tam jsme nakonec byly za „burany“ my.

Po objednání láhve a přitroublém znaleckém úsměvu jsme usrkly první doušek. Snad mi větší znalci a znalkyně prominou, ale to byla hrůza. Nic horšího jsem snad ani nepila :). Ale protože nám to připadalo nezdvořilé to tam nechat, tak jsme to s oroseným čelem do sebe tlačily několik hodin. Naštěstí nám k tomu donesli džbánek vody (asi věděli proč) a my, v nestřeženém okamžiku, ředily, jak jen to šlo. Nic to nebylo platné, byla to pořád stejná hrůza.

Díky intimnímu osvětlení (a teď mi doufám i ochránkyně rostlin prominou) zbytek vína skončil v květináči vedle stolu… S úlevou, ale i potěšením, jak jsme to vyřešily, jsme se měly k placení, když nám číšník nabízel další láhev, tolik dobroty už by jsme opravdu nezvládly. S velkým spropitným (na hnojivo pro rostlinu) jsme se rozloučily a od té doby tam už nešly.

Nicméně chuť na dobré víno nás nepřešla, pijeme ho dál, s chutí, ale už žádné experimentování – jen osvědčené značky.

A ne nadarmo se říká, že ve víně je pravda, my ji s kamarádkou našly a já jsem za to do dneška moc vděčná.

nikinik


Jen k těm archívům… Ona je to sázka do loterie. Pokud víte, jak tenkrát víno chutnalo, jaký byl ročník a máte zkrátka s čím srovnávat… Já si jednou s kamarády za drahé peníze dal modrý portugal z Kobylí, ročník 1986. A byla to taky jedna z největších hrůz, co jsem kdy pil.

Důvodů mohou být doslova a do písmene desítky. Víno stárne a po určité době prostě ztratí všechno, co na něm kdy bylo dobré. Je to také otázka síření, skladování… Faktorů je mnoho. Takže rada pro piknik – ta ochutnávka vína před pitím je tu proto, abychom když tak mohli říci, že tohle tedy ne, a ať to ochutnají sami. Archivy nestojí pouhé desítky korun a nikdo po vás nemůže chtít pít blivajz.

Reklama