husband

Ilona a Honza jsou na pohled obyčejný bezdětný manželský pár. Oběma táhne na třicet. Jediná věc, která je odlišuje od ostatních, je ale poněkud zásadní. Svoje manželství vedou na dálku.

Když se řekne manželství, asi si jako první představíte pár sdílející stejné lože nebo přinejmenším stejnou domácnost. Takové manželství má Ilona maximálně jednou za měsíc. A jak říká, nedá na něj dopustit.

Jak takové manželství vlastně funguje a proč se k němu člověk odhodlá? Nejen o tom bude náš dnešní rozhovor.

Ilono, s manželem vás dělí skoro půl republiky. Jak k takové situaci dojde?
Ona už tahle situace byla, když jsme se poznali. Já jsem už od jednadvaceti bydlela v Kolíně, v bytě po babičce, a Honza bydlel se svým bráchou ve Varech, kde studoval a pracoval.  

Jak se dva lidi bydlící 200 kilometrů od sebe seznámí?
Já nevím, jak to dělají ostatní, ale my jsme se poznali klasicky přes internet. Ve škole jsem trávila hodně času chatováním v místnosti se zaměřením na filmy. Honza taky. Čas od času jsem se tam vrátila i po škole. Tahle místnost pořádala celkem pravidelně srazy a filmové dýchánky. Párkrát jsem zašla, protože jsem byla zvědavá, jak vypadají moji kamarádi ve skutečnosti. A ten osudný sraz se konal právě ve Varech při příležitosti tamního filmového festivalu.

Tam jste si padli do oka?
Ale na první pohled to rozhodně nebylo. Prostě jsem si s ním popovídala jako s ostatními. Znala jsem ho už z toho chatu, takže nebyl problém hodit řeč o Forestu Gumpovi, Zelené míli, nebo se zeptat, jestli už byl v kině na tom a tom, a zda to stojí za to.

Noc plynula, bylo už celkem pozdě a lidé ze srazu začali jeden po druhém odcházet. Já nemohla, neměla jsem tam nocleh a spoléhala jsem na výdrž těch ostatních. Honza výdrž měl. Ještě se dvěma dalšími lidmi mi ukázal místní nightlife a vyprovodil mě na první ranní vlak.

No a pak jsme na chatu zjišťovali, že jsme si čím dál víc sympatičtí. Několikrát jsme se sešli, buď u něj, nebo u mě. Což trvalo asi rok a pak jsme si prostě regulérně přiznali, že spolu vlastně chodíme (smích).

A po čtyřech letech jste se rozhodli, že do toho praštíte. Zkusili jste předtím spolu žít?
Ono nám vyhovovalo, že jsme se vídali třeba na jeden víkend v měsíci. Čas od času jsme si vzali společně dovolenou, a tu jsme strávili u něj nebo u mě. Ale po tom týdnu nebo dvou, jakkoliv se milujeme, jsme se oba těšili na samotu a soukromí.

Svatbu jsme naplánovali krátce po termínu, kdy Honzovi skočila pracovní smlouva. Byl tam jako záskok za mateřskou na dobu určitou. Ve Varech ho tím pádem nic nedrželo a mohl jít ke mně. Vzali jsme se a žili spolu asi půl roku. Ze začátku bylo všechno naprosto skvělé, ale pak jsme se jeden druhého nabažili. To víte, když někdo žije léta sám, tak pak jakýkoliv člen domácnosti navíc začne časem působit jako vetřelec. Neměli jsme se kam před sebou schovat a ztratili jsme část soukromí. Ani jednomu se to moc nelíbilo. Ale milovat jsme se samozřejmě nepřestali.

Co se stalo, že žijete zase každý ve svém?
Asi bychom žili pořád spolu, ale Honzovi pak přišla docela dobrá nabídka z bývalého zaměstnání. On by to bral a já ho podpořila. Takže se brzy stěhoval zase zpátky. Tahle změna nám docela prospěla. Každý jsme měli víc času pro sebe. I když se nám občas stýská. To pak jeden nebo druhý sedne do auta a přijede na víkend. Tenhle vztah nám vyhovuje, nedám na něj dopustit.

Jak může takové manželství fungovat?
Funguje, když se sejdou dva lidi, kteří chtějí mít hlavně prostor pro sebe, kterým je jejich soukromí posvátné. Já mám pocit, že to odloučení pořád udržuje náš vztah svěží. Že se na sebe pokaždé těšíme, že si máme co říct, když jsme spolu, a méně se hádáme. Prostě jeden druhého nebereme jako samozřejmost. Musí to hlavně vyhovovat oběma. Což my naštěstí jsme ten případ.

Nemáte někdy strach, že tam není až tak sám? Nežárlíte?
Samozřejmě, že tu a tam se nějaká pochybnost objevila. Kolikrát jsem měla chuť vyrazit okamžitě do Varů a udělat přepadovku. Jednou jsem to dokonce udělala, ale to nebylo ze žárlivosti, spíš ze zvědavosti.

Nakonec mě uklidnila jednoduchá úvaha. Kdyby měl mít vztah, ona by s ní chtěla žít, na což by nepřistoupil, takže by ho časem nechala. Kdyby s ním žít nechtěla, znamenalo by to, že to není nic vážného, a nebo by to byl někdo jako já. A proč by si začínal s člověkem, jako jsem já, když už jednoho takového má (smích). Třeba to zní naivně, ale já mu prostě věřím. On by taky mohl pochybovat, což by se mě dotklo. Žádnou bokovku nemám a nechci.

A co až se ozvou vaše rodičovské touhy?
Já si nemyslím, že by to bylo něco mimořádného, kdy tatínek je kvůli práci přes týden pryč a jezdí domů jen na víkend. My jsme to jako děti měli taky tak. Ale je pravda, že aspoň na dobu, než mimčo trochu odroste, bych chtěla mít Honzu tady u sebe. Nejen kvůli výpomoci, ale kvůli tomu, aby si na sebe zvykli a vytvořili si nějaký vztah. Pomalu už o tom mluvíme. A žertujeme, že si budeme muset koupit velký dům, abychom se měli jeden před druhým kam schovat, když bude potřeba. Chce to taky tak. Chce, abychom byli spolu, až budeme rodina, zatím jsme jen manželé, kteří si chtějí užívat volnosti.

Na Ilonu jsem poprvé narazila tam, kde ona na Honzu - na chatu. Slovo dalo slovo a zanedlouho jsme se sešly na rozhovor. Podle toho, co jsem zatím věděla, jsem očekávala ženu velmi sebevědomou a empancipovanou, pro kterou je na prvním místě ona sama. A pak teprve zbytek.

A ač nerada (jsem zkrátka kozoroh), musela jsem si ji po setkání přeřadit do trochu jiné škatulky. Ilona je příjemná sympatická žena, která chce se svým mužem spořádanou rodinu. Jen zkrátka potřebuje trochu cviku, aby se dokázala vzdát i pořádného kusu svého soukromí.

Reklama