Kolik umíš řečí, tolikrát jsi člověkem. Někdo tak může být i desetinásobným, někdo jedním, ale o to více dokonalým, no a někdo třeba tak půl na půl. Z každého trochu. Jako místní obyvatel v turisty nabité pražské metropoli.

Tím místním obyvatelem tentokrát míním sebe. Zdráhám se použít slovo starousedlík, poněvadž Vltavou křtěná nejsem.
Ale zpátky k původní myšlence.

language

Čtvrť plná klidu a pohody

Jak známo, Praha je v těchto dnech doslova přeplněná turisty všech národností. Povodně, nepovodně, nejednou jsem byla svědkem toho, že pobyt u Vltavy brali jako velké dobrodružství, o kterém ihned informovali telefonicky své známé.
Praha, to ale není jenom okolí Vltavy. Jsou to také přilehlé čtvrti se svými ulicemi a uličkami.

Nad Václavským náměstím se nachází část Prahy zvaná Vinohrady, místo mého současného bydliště. O víkendu také čtvrť klidu a pohody, neboť turisté obvykle skončí u sochy svatého Václava a nahoru do kopce už se jim nechce. Až na pár zbloudilých.

Jedné víkendové soboty, kdy ulice Vinohrad opět zely prázdnotou, neboť většina obyvatel byla na svých chatách a chalupách a automobilové kolony ve dnech volna v těchto místech neexistují, jsem se vypravila na menší procházku.

Neušla jsem ani pár kroků od našeho domu a najednou se proti mně objevila malá skupinka Japončíků vyzbrojených fotoaparáty, fotící vše, včetně běžícího psa či tramvajové zastávky. Lámanou angličtinou se mě ptali, jak se dostanou na „Václav square“. Coby Husákovo dítě jsem porozuměla jen Václav, ale pochopila jsem, že se ptají na cestu na Václavské náměstí. Stačilo beze slova ukázat rukou ulicí směrem dolů a bylo jim jasné, kudy se mají vydat.

Ušla jsem dalších pár kroků a zastavila mě další zbloudilá dvojice. Mladí, sympatičtí, chlapec s dívkou, zřejmě opravdoví Angličané, tedy alespoň podle jejich výslovnosti. Ti už chtěli vysvětlil cestu na Charles Bridge.
Tento překlad znám, Karlův most jsem pochopila a ihned jsem použila předchozí formulaci od Japonců: „Václav square a..., no prostě...“ rukou ukazuji směrem dolů a dál doleva.
Usmáli se... a snad tam zdrávi došli.

„Pločšaď Jiri Podebrad “

Jdu dál prázdnými kouzelnými uličkami Vinohrad, a co nevidím, z protějšího chodníku za mnou běží nějaká růžolící děvuška a rusky povykující se dožaduje ukázání směru cesty na „pločšaď Jiri Podebrad. “
Roztáhnu úsměv od ucha k uchu. Konečně jsem pevná v kramflecích. Plynnou ruštinou, jako bych odříkávala báseň od Puškina, jí nejen vysvětlím cestu, ale přidám ještě i historii kostela.

Děvuška očividně potěšena, že jí rozumím, má tendenci si neustále povídat, a tak gavaríme o všem možném a nevšímáme si opovržlivých pohledů kolemjdoucích. V duchu jim vysílám vzkazy: Všichni nejsou stejní.

Náš hovor končí pozváním na Ukrajinu, což s díky odmítnu a pokračuji dál v chůzi. Kam bych si zašla? Kde bude klid? Cíl je jasný, moje milované Olšanské hřbitovy.

Ich spreche russisch

Míjím Náměstí Jiřího z Poděbrad, v uličkách opět ani noha, lidí přibývá až o něco dál, v blízkosti nákupního centra Flora. Ale v sobotu není jejich počet zas tak drastický.
Chci přejít silnici, a v tom ho vidím. Tyrolák jak vyšitý. Vzorované podkolenky, kazajku, zelený klobouček, za ním péro a v ruce hůl pro lepší chůzi.
V duchu se pousměju, asi si spletl region, do nákupního centra Flora, od kterého jde, mi tento človíček rozhodně nesedí.

Holka, holka, kdo se směje naposled...
Tyrolák chvíli stojí, jako by přemýšlel, kde je, a pak, jak jinak, štráduje si to směrem ke mně!

Rozhodně mě neoslovil „Alte Dame“, jak prezentoval Radek v redakčních drbech (ZDE), ale: „Liebe Fräulein,“ čímž si mě samozřejmě ihned naklonil. Ptá se na cestu na Náměstí Míru, poté na tramvaj 22 a poté na cestu na Bílou Horu.
Jak jsem tak zblblá z jeho složitého požadavku, na dotaz, zda mluvím německy, odpovím: „Ja, ich spreche russisch.“ Udiveně se na mě podívá svýma malýma kulatýma očkama, zřejmě mu v hlavě proběhne, že moji předci asi bojovali za obě strany (což je mimochodem pravda), a propukne v hurónský smích. „Ich spreche auch russich. Wollen Sie sprechen Russisch?“ (Také mluvím rusky, chcete mluvit raději rusky?). V tu ránu mi to dojde a z předchozího plynulého hovoru s děvuškou přecházím do poloplynulé němčiny.
Tyroláček je očividně potěšen, jenomže vzhledem k jeho nářečí a rychlosti řeči mu až tak dobře nerozumím.

Ach hřbitove, hřbitove, dnes zůstaneš asi opuštěný.
Vezmu Tyroláčka pod paži a jdu s ním kousek cesty, abych mu směr vysvětlila ještě i „ukázkově“.
Jak už jsme na hlavní, kde jezdí tramvaj, vše pochopí, včetně přestupu tramvají.

Vřele poděkuje a následuje jeho pozvání na Bílou horu. To s díky odmítám. Stoprocentně bych tam narazila na nějaké Španěly nebo Poláky. A to už bych asi nedala.

Takže kolikrát jsem člověkem? Nevím. Poradila jsem Japoncům, Angličanům, Rusce i Němci, takže to špatné není.
Ale příště raději vyjedu z turistické Prahy ven. Mezi Moravany. :)

Přečtěte si také:

Reklama