Je počátek března 1981. Ještě se vzpamatováváme z bouřlivých oslav Vítězného února, míjíme výlohy, vyzdobené rudými hvězdami a plakáty, na kterých se v odhodlaném postoji skví dělníci a rolníci, a již cítíme ve vzduchu nástup dalšího svátku – svátku všech žen.

Ano, za pár dní odtrhneme v kalendáři další papírek a budeme mít potvrzeno černé na bílém, že je 8. 3., a tím pádem Mezinárodní den žen.

 

Po celý uplynulý rok se nad prací a dvojí ženskou směnou nikdo nepozastavil, ale najednou je všude plno oslavných slov na téma Žena.

Žena budovatelka, funkcionářka, pracovnice, nositelka života, žena soustružnice, dojička, lékařka a vědkyně. Sláva jim!

Osmého března je žena tím nejdůležitějším, co příroda kdy stvořila. Aranžéři výkladů se předhánějí ve výzdobě, a tak na ženy v různém provedení a vyvedení narážíme na každém kroku.

Maminku sklánějící se nad dětskou postýlkou vystřídá bodrá soudružka se zapáleným výrazem a třímající v ruce hrábě, babička, usmívající se nad svým šťastným životem v naší rozvinuté socialistické společnosti, kterého se dožila, bezelstná pionýrka, předávající kytičku své mamince a mnoho a mnoho dalších pozitivních, šťastných a uvědomělých příslušnic něžného pohlaví.

V rádiu a televizi si vyslechneme projev předsedkyně Československého svazu žen Marie Kabrhelové, zamáčkneme slzu dojetí nad krutým osudem Gusty Fučíkové, vdovy po národním hrdinovi Juliu Fučíkovi a závistivě zhlédneme výkvět nejlepších pracovnic ze všech možných podniků, kterým na Pražském hradě předává ocenění sám prezident Gustav Husák.

 

Pak se vrátíme do své reality, zhodnotíme vlastní možnosti, schopnosti a důležitost a smíříme se s tím, že oslavy MDŽ v běžném životě pro milióny obyčejných žen jsou většinou jen trapnou přehlídkou nabubřelých slov předsedy stranické organizace našeho podniku, obdržíme tři kusy povadlých rudých karafiátů, sadu mýdel, utěrek nebo těch nejobyčejnějších ručníků či poukázku na pracovní zástěru.

Na podnikové oslavě jsme pak – jako hrdinky dne – nuceny  zářivě se usmívat a střídavě sledovat postupné alkoholové opojení našich mužských kolegů a zároveň hodinky, abychom stihly včas vyzvednout děti ze školky a připravit večeři.

Večer pak, po skončení druhé ženské směny, čekáme na manžela, který se ve značně podroušeném stavu a s pugétem zmírajících frézií v ruce doplazí domů z oslavy Mezinárodního dne žen na svém pracovišti, a jsme rády, že tento náročný den je konečně u konce.

 

Takové anebo velmi podobné vzpomínky mají na MDŽ ženy, které ve svém produktivním věku pomáhaly roztáčet kola socialismu.

Komunistická strana se svou demagogickou propagandou naprosto zdegenerovala svátek, který měl původně být oslavou ženy rovnoprávné a emancipované.

 

MDŽ je historicky významným svátkem, který připomíná dodnes trvající úsilí o rovné postavení žen ve společnosti. Tradice začala poslední únorovou neděli v roce 1908 ve Spojených státech, kdy ženy zorganizovaly první Den žen a demonstrovaly za svá hlasovací, politická a ekonomická práva. V roce 1910 na Mezinárodní ženské konferenci v Kodani bylo rozhodnuto, že bude určen jeden den, který bude Mezinárodním dnem žen. Již o rok později se MDŽ poprvé slavil 19. 3. v Německu, Rakousku, Dánsku a Švýcarsku. Ženy, podporovány muži, požadovaly na rozsáhlých demonstracích volební právo a konec diskriminace v zaměstnání. Jenom v Německu byl ten rok distribuován milion letáků. Datum 8. března bylo nakonec vybráno na památku ženských nepokojů proti válce a bídě v roce 1917 v Petrohradě, které posléze přerostly v únorovou revoluci a abdikaci cara. Prozatímní vláda, která poté nastoupila, zaručila ženám volební právo.

 

A tak bych závěrem chtěla všem ženám popřát hezký Mezinárodní den žen. Vzpomeňme si na naše babičky a prababičky, které svou odvahou a touhou zbavit se nerovnoprávného postavení, zahájily boj, který nastartoval změny v postavení ženy ve společnosti.

Reklama