Myslíme si, že náš život se odvíjí tak, jak jsme si představovali, a přitom stačí málo a všechno je jinak. Myslíme si, že naše děti jdou cestou, která je správná, protože tak jsme je to naučili. Často máme pocit, že některé věci se prostě nemohou nikdy stát nám. Jenže život a osud se neptá, jestli může. Jestli souhlasíme s tím, co si na nás přichystal. Mnohdy se stanou právě ty věci, o kterých jsme řekli to pověstné „nikdy". Jedno hloupé rozhodnutí, a člověk je někde úplně jinde, nežli chtěl. Přehodit výhybku? Ale jistě. Jenže ne pro každého je připravena jízdenka zpět, ne každý na ni má, ne každý najde ten správný vlak a ne každý má odvahu nastoupit.

V České republice neexistuje vazební věznice, která by byla určena pro ženy. A tak jsou například v Liberci, ale i v ostatních vazebních věznicích, umístěni v nově rekonstruované budově, muži i ženy společně. Přitom se ale téměř nikdy nesetkají. Díky vstřícnosti vedení liberecké Vazební věznice  a ochotě vychovatelky Kamily Pelouchové jsem si mohla popovídat se dvěma ženami, jejichž svoboda je a ještě nějakou dobu bude - tam venku.

Absolvuji přísná bezpečnostní opatření, odevzdávám telefon a procházím detektorem kovů. Pípám a jsem vrácena. „Musíte vyndat z kabelky a kapes všechno kovové." Představa, že bych měla vysypávat teď kabelku a hledat kovy mě přiměla k tomu, že jsem ji raději odevzdala celou do speciální skříňky k tomu určené. Procházíme několika mřížemi. Všude jsou detektory. Cestou dlouhou chodbou jde naproti nám muž a s ním strážný. Ten dává muži povel a on se otáčí čelem ke zdi. Takto musí počkat, dokud neprojdeme. Přišlo mi to potupné. „Nebuďte překvapená, jste ve vězení," připomíná mi vychovatelka Kamila.

Obviněná žena v mužské věznici je pochopitelně trochu problém.
„Vzniká hlavně v momentech různého přemísťování a navádění obviněných, jak na koupelnu, tak  vycházky, ale i tam, kde je osobní hygiena, procházky a různé jiné činnosti. Řekněme, že ženy jsou vždy malinko v nevýhodě. Pochopitelně se ale snažíme, aby se jim tady vedlo co možná nepřijatelněji. Hodně se jim věnuji já, také sociální pracovnice, která sem dochází, a já si je i někdy vezmu třeba na film nebo vymyslím něco jiného. Je to tady pro ně hodně náročné. Mají hlavně problém usnout, protože aktivit přes den je pomálu, a tak když je dopovídáno, dohrány karty, či dočteno, ženy pospávají a pak pochopitelně nemohou spát večer. Stav nejistoty, který je tu pro všechny snad tím nejhlavnějším pocitem, je také nejhůře únosným. Člověk tu neví dne ani hodiny. Neví, co se bude dít. Každý sepisuje žádosti a sliby o propuštění a vyšetřování na svobodě. Nikdo zde ale neví jestli, a pokud ano tak kdy, mu bude vyhověno," popisuje pobyt za mřížemi vychovatelka. 

Vězenkyně první (22 let)

Je takový smíšek. Mám pocit, že musí být stále v dobré náladě. Vypráví o tvrdé ulici i tom, jak a kdy odešla z domova. Velmi mě udivuje, že z toho, co se stalo, neviní ani rodinu, ani špatnou partu, jak by se dalo očekávat. Své rodiče hodnotí jako normální (maminka před nedávnem zemřela). Když se v rodině narodil malý bratr, odešla z domova, protože měla pocit, že teď už je tam pro ni málo prostoru. Šla na internát. Studovala střední sociálně-zdravotní školu. Moc ji to bavilo. Prospívala s vyznamenáním. „No a najednou ve třeťáku jsem to utla. Prostě mě to přestalo bavit a chtěla jsem být svobodná. Jsem hodně samostatná,“ říká.

Zajímá mě, zda jí nevadí, že se jí start do života nepovedl, že je tady teď zavřená, napadá mě, jestli lituje.
Já o tom nepřemýšlím, jednou jsem tady, jednou někde jinde. Já si zvyknu všude. Teď už jen čekám, až mě odvezou, protože už jsem odsouzená. Dostala jsem rok. A půl roku jsem už tady, takže se mi to odečte". Slečna, která si z pochopitelných důvodů nepřála zveřejnit jméno ani tvář, je ve vazbě pro obvinění z krádeží. O konkrétním zboží, které jí nejvíce zajímalo, se bavit nechce. Tak nějak všechno," říká nakonec.

Chtěla bych také vědět - až bude na svobodě, jestli by ráda začala znovu. Touží-li po rodině, normální práci, obyčejném, poctivém životě? Očekávala jsem teď něco jako: Rozhodně! Už nikdy v životě se nechci vrátit, byla to chyba a naučilo mě to hodně. Udělám maximum, abych žila plnohodnotný život!

Jenže slečna nejistě krčí rameny - vypadá odevzdaně. Je vůbec možné, že neví? Že v tomhle nemá jasno?
No - jestli se zadaří... možná bych chtěla někde doplňovat regály, nebo dodělat školu a jít třeba pomáhat do špitálu. Hlavně nechci moc odpovědnosti. Já jsem taková svobodná a samostatná,"  říká.

Vězenkyně druhá (27 let)

Má hluboké, smutné oči, hezkou tvář a vzezření inteligentní ženy. Její příběh je tak obyčejný, že mě překvapil. Nic neuvěřitelného. Kde se vlastně stala chyba, mi nedochází. Normální holka, normální rodina, pak ulice, drogy, nedostatek financí, první krádež, množství dalších. Teď naproti mně sedí recidivistka, která dopředu ví, že dostane rok, protože porušila podmínku.

„Soud jsem ještě neměla,“ říká, „protože ho odročili.“  Ptát se, zda se poučila, jestli má pocit, že tohle není dobrá cesta, jak mít jednou od všeho pokoj, mi přijde zvláštní, ale přesto: „Musela bych se odstěhovat, změnit úplně život a všechno udělat znovu. Už nikdy se nesetkat s přáteli.“  Na to právě s optimismem myslím jako na řešení, jenže přesvědčení a chuť z jejího hlasu necítím. Napadlo mě, že si prostě už nevěří. Držím jí přesto palce, protože má dobré rodinné zázemí a hodně lidí by ji rádo vidělo tam, kde není výhled omezen mříží a kde slova jako zámek a klíč symbolizují jen ochranu vlastního domova, nikoli konec osobní svobody.

Navštívila jste někdy věznici? Jsou u nás podmínky pro vězně nedostatečné, nebo se o ně naopak přehnaně staráme?

Reklama