Možná jste si toho všimly. Žádný americký film se neobejde bez formulky I love you - miluji tě. Kolikrát ji uslyšíte v průběhu dvouhodinového filmu? Nespočetněkrát. Někdy zazní oprávněně, ale jindy se Evropan celkem baví a kroutí hlavou nad vyslovenou banalitou. Ale zanechme americký film jeho příznívcům a zamysleme sa nad našimi životy a naším běžným, každodenním stylem komunikace.

Kolik je mezi námi zamračených, do sebe uzavřených, nedůvěřivých lidí, kteří své problémy ukrývají hluboko na dně své duše? Nebo je mají vepsané ve tváři? Vzpomenete si, kdy jste naposledy viděly usměvavého člověka? Kdy vám někdo z blízkých nebo známých řekl povzbuzující nebo pochvalné slovo? Kdo se na vás usmál? Kdo vyznal lásku nebo vyjádřil podporu či sympatie? Že si nemůžete vzpomenout? Náš život jako by se stal během na dlouhou trať, ve které není na nic čas. Na sebe, na život, na lidi kolem nás. Jsme v ulitách, pěkně zapouzdřeni. A když někdy vystrčíme tykadla, očekáváme spíše to negativní než to krásné a inspirující. Možná ale, že je ten problém nesmyslně zakódován v mužích i ženách, často i dětech tak trochu omylem.

Přiznejme si otevřeně: nemáme zábrany vyjádřit komusi sympatie, vyznat lásku nebo jen tak prohodit slůvko obdivu? Nepracuje v nás, někde v podvědomí, čertík pochybností a strachu, že nás nepochopí nebo pochopí špatně? Že se nám ten druhý vysměje nebo si bude myslet, že se mu vyznáváme ze zištných důvodů, nebo se bude dokonce domýšlet, že k němu chováme neadekvátní city? J
ak tedy ven ze začarovaného kruhu vnitřního psychického bloku? Nečekejme, až jednou příjde čas, kdy bude všechno krásné, ideální, bezproblémové. Takový čas nikdy nenastane. Nečekejme na záchranu zvenčí. Začněme od sebe. Pokusme se každý den, nebo aspoň obden, usmát se na někoho známého, pochválit ho, uznat svému dítěti, že udělalo maximum, aby zvládlo učení (i když výsledná známka je jiná, než jakou jsme očekávaly), přiznejme, že naši přátelé dokážou něco, co my ne (my jsme zase dobré v něčem jiném), pochvalme sousedku, že dnes dobře vypadá, vyjádřeme kolegovi či kolegyni obdiv nad řešením, na které právě přišli, poděkujme našim rodičům, že se starají o vnoučata a my můžeme v klidu pracovat. S úsměvem mrkněte na manžela, který vás i po dvaceti letech manželství obdaruje krásnou kytkou nebo se jenom jednoduše usmějte na lidi kolem...

Způsobů je mnoho a nepochybuji, že přijdete na mnohé další varianty. Vyjádřete, co skutečně cítíte. Nebojte se, že ztratíte něco ze své důstojnosti. Právě naopak. Stáváte se tvůrkyněmi příznivější atmosféry ve svém nejbližším okolí. Vyjádřit pozitivní energii dává sílu. Nejenom vám, ale i ostatním. Všímejte si reakcí, když někoho pochválíte, nebo vyjádříte sympatie. Možná bude dotyčný trochu překvapený a nezareaguje tak, jak byste očekávaly. Možná bude zaskočený. Ale věřte, že v něm zůstane jakési „sluneční“ semínko, které prozáří jeho den. A když se vám vaše opakované pokusy nebudou dařit, vezměte to z té druhé stránky. Navozováním pozitivních a optimistických situací a reakcí posilujeme svůj vlastní imunitní systém. Nestojí to snad za námahu? A tak se nebojme říct: vypadáš skvěle, jsi šikovný/á, máš dobré nápady, je mi s tebou fajn, nebo i to známé  I love you – miluji tě!
                                          

Reklama