Jak si tak prohlížím děti v parku demolující lavičku, musím si vzpomenout na ty svoje drobky, které jsem učila. Partička přede mnou je přesně v jejich věku. Pátá třída. Holky metr padesát, sexy mini s vykukujícími tangogaťkami, v tašce svačina, bačkory a Bravogirl. Kluci metr třicet, tepláky, výraz štvance a v tašce pistolka na vodu a letadlo z lega. Kdepak je učitelka? Á… sedí tamhle pod kaštanem. Nojo. To bude ona. Oblečení, ve kterém vypadáte slušně a můžete v něm přesazovat mrkev i zabít býka. Pantofle a hromada písemek na klíně.

Má zapnuté radary a zvedá hlavu, jen když se změní zvuková kulisa. Teď dlouze hledí na holku „melír za každou cenu“, jak prohání nebožáka s katalogem transformerů. Pak učitelka sklopí hlavu a opravuje dál. Z tohohle nic nebude. Komenský považoval za optimální počet žáků ve třídě osmdesát. Asi s nimi nechodil na výchovné koncerty.

Výchovný koncert je podle mě něco jako obřadní tanec krokodýlů v Kongu. V určitém věku tohle absolvujete a dítě ve vás je zabito. Akorát že  u nás tohle pro sichr děláme několikrát do roka a zkoušku podstupuje nejen adept na dospělost, ale i uklízečka a kmenový náčelník. Jak to probíhá?

Učitel si pořídí igelitový pytlík na vstupné a dostatek hotovosti na vracení, protože je-li vstupné 30,-Kč, přijdou děti výhradně s papírovými bankovkami. Najatý muzikant si nechá předepsat antidepresiva a děti začnou skupovat bouchací kuličky, aby jich na cestu do kulturního domu měly dost.

V den D se dostaví učitel vyšňořen, neboť jde příkladem. Část holčiček schytala od maminek šatičky s volánem, část se smí oblékat sama, takže neminou příležitost pro nová tanga. Hoši až na trotla Nováka, co chodí do hudebky a má vlastní frak, přijdou v teplákách, protože vědí, že se budou plazit pod židličkami a střílet modelínou.

Cestou učitel odizoluje svou mysl na Mars, protože musí vyslechnout příběhy všech holčiček, uhýbat nasraným pohledům lidí, kteří s třídou musí sdílet chodník, vagon metra, město, planetu… a odchytávat děti přesypávající se z chodníku na vozovku. Novák už má frak propálený bouchací kuličkou, Janoušková jde v bačkorách a Pilec byl sejmut s telegrafního sloupu.

V pokladně učitele seřve pokladní, protože buď vybral vstupné v drobných a ona je nechce, nebo přinesl vstupné v bankovkách a ona je nechce.

Za jeho zády zatím drancují děti bufet a nakupují střelivo na koncert. Ve foyer se kumulují děti z přilehlých škol, vzniká panika a někteří učitelé zabavují walkmany. Celý dav se následně hrne do sálu. Hádka o židle. Nad usazenými třídami přechází učitelé a s nerozbitným výrazem nadšení motivují děti na krásný hudební zážitek. Po deseti minutách čekání se dav dozvídá, že ještě nepřijela Jesenice, takže čekáme. Po dalších patnácti minutách se první hoši plazí pod židlemi, dívky se nudí nad přečtenými časopisy a učitelé přechází od motivace krásným hudebním zážitkem k výhružkám. „Takovýhle kousek, Hodaji! Takovýhle kousek schází!“ šeptá se zdviženým obočím učitelka v pelichajícím sametu a ukazuje malou mezírku mezi palcem a ukazovákem. Hodaj ví, že takovýhle kousek je od ředitelské důtky, ale to už je půl roku, takže ho to nerozhází. Proto nadále drtí skládacím sedadlem prsty Kubiny.

Pískání. To se usazuje mikrofon do rukou dámy v neuvěřitelném stříbrném outfitu. Jde pravděpodobně o část kulis k muzikálu Kleopatra, paní konferenciérka je rozložitá a jen na živůtek padl celý výjev Horního Egypta. Roztáhne paže do přátelského gesta a schytá za ucho první dávku papírků z verzatilky.                             

...to be continued (30.6.2006)

Reklama