Reklama

posteskla si naše čtenářka s nickem BastMetztli. Jejím „problémem“bylo miniaturní písmo, se kterým se potýkala nejen na základní škole, ale i na střední. na vysoké se proměnilo ve zkratky, které neměly daleko k šifrám

Můj rukopis vždycky stál za to! Pokud by mělo za mě mluvit mé písmo, hodila by se nejlépe známá slova básníka Jiřího Wolkera: „Stanu se menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě.“

Už v první třídě jsem sváděla těžký boj s písankou. Jak někdo mohl napsat takové „kravské“ písmeno přes tak nekonečně vysoký řádek, a to ještě několikrát za sebou?! I přes mou ukrutnou snahu napsat toho obra, povedlo se to většinou s vypětím všech mých sil, evidentně nebyl v očích paní učitelky a mých rodičů vzorem krásy. Okamžitě po ukončení psaní písanky bylo jasné, že i centimetrový řádek je pro má písmenka hotový Mount Everest.

Sice jsem měla snahu začít velkým písmenem, jenže každé další bylo menší a menší a menší. Ačkoli jsem měla jinak na prvním stupni základní školy samé výborné, známky z krasopisu stály za to. Jaká to byla úleva, když na druhém stupni nikomu nevadila velikost mého písma, češtinářka jen litovala, že na mé písemné práce tolik plýtvá papírem.

Na gymnáziu mé písmo řešil jen třídní, když se snažil rozluštit při zkoušení z biologie mé poznámky v sešitě. Nakonec na vysoké škole se mé písmo změnilo jen v miniaturní zkratky a značky, takže když chtěl někdo půjčit výpisky z přednášky, musela jsem k nim podat i vysvětlivky.

Zatím děti nemám, ale modlím se, aby nepsaly jako já, aby nemusely projít stejnými ponižujícími zážitky s krasopisem.

Přeji všem krásný den!

BastMetztli

Milá BastMetztli, myslím, že vaše obavy jsou zbytečné. Jak sama dokazujte, malé písmo nemá vliv ani na inteligenci, ani na vzdělání, takže ho klidně můžou podědit

Text nebyl redakčně upraven