Hubnoucí projekt čtenářky Vlaďky006 sice skončil, přesto se Vlaďka nadále věnuje zkoušení nových sportů (které mohou pomoci v hubnutí). Co vyzkoušela nyní a co se jí vše přihodilo?

Jednoho zachmuřeného dne jsme zasedli s manželem navečer k televizi. Zrovna běžel druhý díl seriálu Proč bychom se netopili. Oba jsme se nasmáli. Manžel občas prohodil: „To je hustý, už jsem na vodě byl, bych zase jel.“ A podobné věty. Mlčky jsem jeho výkřiky do tmy ignorovala.

stany_na_vode

Příští týden předčasně ukončil práce na zahrádce, jen aby mohl vidět pokračování seriálu. Netrpělivě poposedával, pak se odvážil zeptat: „A tys byla někdy na vodě?“ Vtom se zrovna převrhla loď se seriálovými hrdiny, Křižákem a Danou. Manžel viděl můj obličej a dál se na nic neodvážil zeptat. Jen tak ledabyle prohodil: „Vždyť je to jenom film.“
Odvětila jsem: „Máš pravdu, a taky tam stojí celej štáb a určitě i zdravotník, kdyby se nějakému herci něco stalo, ale stát se to nám, tak nám nikdo nepomůže.“
Zase na chvilku ticho. Seriál skončil, a aby toho nebylo málo, následující pořad se jmenoval Konec vodáctví v Čechách. Kde krom kritiky opilých vodáků padla zmínka o obrovském poklesu zájmu o vodu a krachu mnoha půjčoven lodiček.
Manžel vylítl, jako by se pod ním uvolnilo péro z gauče, a se zdviženým prstem vykřikl: „To tak ale nemůžeme nechat, vodáctví je česká tradice, ta se musí udržet.“
Protestovala jsem: „Ani máčkem, spát ve stanu s havětí, dennodenně skládat a rozkládat stan, balit karimatku, spacák, vše rvát do barelů, poslouchat do noci opilecké písně a koupat se leda ve vodě z řeky.“
Manžel zkusil hru na city: „Jsi nějak zfajnověla. Taková jsi nebyla, vždycky s tebou byla sranda, spali jsme i pod širákem a...“

Nenechala jsem ho dokončit a šla raději dělat, že spím. Nespala jsem celou noc. Manžel, když si do hlavy něco vezme, jen tak to z hlavy nepustí. A také kvůli tomu, že mě nazval fajnovkou. To nesnáším, protože se domnívám, že fajnovka rozhodně nejsem.

Další dny bylo doma podezřele ticho, klid a o vodě už nepadla ani zmínka. V duchu jsem se radovala, že jsem zase vyhrála.
Až jednou jsem manžela načapala, jak na internetu hledá samonafukovací karimatky.
„Co děláš?“
„Jen se dívám.“
A snažil se rychle dokončit on-line nákup a opustit stránku.
Jenže my ženy nejsme tak pomalé, oči máme ostříží a i na sto metrů vidíme blonďatý vlas na manželově saku.
„To neukecáš. Vidím, žes objednal dvě karimatky. Tak na co?“
„Do stanu na spaní.“
„Do jakého?“
„My těch stanů máme víc?“
„No tak asi na balkoně stanovat nebudeme, ne?“
„Ne na balkoně ne, ale u Ohře ano. Jede pár kolegů ode mě z práce, nějaký jejich známý, ptal jsem se i po našich známech, ti by jeli taky. Celkem nás jede asi tak dvacet až dvacet čtyři.“
„Doufám, že mě nepočítáš. V životě jsem na tom nejela a ani nepojedu.“
„No tak to je fajn, tak to aspoň pohlídáš všem mým kolegům jejich děti.“

Funěla jsem vzteky, vím, že tohle by byl schopen manžel udělat. Nakonec jsem tedy souhlasila.

Jak se blížil den odjezdu, vodáci odpadávali a nakonec zbyla šestičlenná posádka. Moc bych těch dětí tudíž nehlídala, ale zase se mi nechtělo vycouvat a být za tu fajnovku.
Den před odjezdem přišly karimatky. Uf, na poslední chvíli. Smůla byla, že jedna byla prasklá u ventilku. Takže jsem ještě ten den letěla na poštu a karimatku vracela dodavateli zpět. Věděla jsem, že reklamace se už nestihne včas, a tak jsem vyštrachala dvě tří vrstvé karimatky ze skříně. Neboť mě manžel informoval o tom, jakou mám smůlu, že zrovna ta moje je píchlá. Dělala jsem ramena, že mi to ale vůbec nevadí, že jsem spala pod širákem na šutrech a nejsem žádná fajnovka.

Konečně odjezd, už aby ta voda byla za mnou. Horko těžko jsem se loučila se svou postýlkou. Manžel s jeho kolegyní Pavlou mě po práci vyzvedávali doma. Házela jsem věci do chodby a nosila do auta. Vylítnu zpět 4 patra a manžel stále stál v chodbě jak solný sloup.
„Pomůžeš mi?“
„A co mám dělat?“
Těšením mu vynechávaly mozkové závity.
„Třeba si jdi pro krosnu, máš ji v ložnici. Jsem už obutá, tak ať se nemusím zouvat.“
A stojí dál. Pro krosnu jsem tedy poslala ségru. Bafla jsem krosnu, stan a řvu na manžela:
„Vezmi ještě spacáky!“
„Jo, jasně.“
Houkl na mě, když jsem si to metala po schodech.

Sedla jsem do auta. Manžel hodil náklad do kufru a jelo se.
Cestou jsme ještě vyzvedávali čtvrtého cestujícího - Jardu. Blížili jsme se k jeho domovu, když v tom jsem si vzpomněla, že jsem na krosnu dala ještě manželovy sandály do vody, abych na ně nezapomněla. Do krosny se nevešly, tak jsem je flákla na ni s tím, že bych je pak zase ledabyle flákla do auta.
Vzala jsem telefon do ruky a volám ségře:
„Hele, nejsou v ložnici náhodou sandály do vody? Tam, jak byla ta krosna?“
„Jo, jsou tady.“

Manžel zuřil. Hned hysterčil, v čem teď bude jezdit.
„Klid, mám vždy náhradní plán. Tady kousek jsou Vietnamci, tam seženeš všechno. Zavolej Jardovi, že se trochu zdržíme.“

Jarda zrovna večeřel a připravoval se, takže zdržení uvítal. U Vietnamců jsme sehnali „criss crossky“ velikosti 47, padly jako ulité. Sedly lépe než sandály do vody.
Machrovala jsem: „Jsem ti je nevzala schválně, byly pěkně na prd ty sandály, hlavně ti byly o číslo menší a vše stíháme v pohodě. Jarda stejně ještě není připravenej, vím, co dělám, a ty mi furt nevěříš.“

Boty jsme sehnali, Jardu nabrali a vyrazili směr Loket. Konečně jsme dojeli do kempu. Začali jsme stavět stan a vybalovat věci naší čtyřčlenné posádky. Nakonec jsme ve čtvrtek dojeli jen čtyři. Další dva měli dojet v pátek. Vše je vybaleno. Mám pocit, že nám něco chybí. Začínám hysterčit pro změnu já:
„Tys nevzal ty spacáky?!“
Manžel zvedá telefon a volá ségře:
„Prosím tě, nezůstaly někde v chodbě spacáky? Cože? Jsou tam? Hm, tak to je blbý. Hm, tak nic. Hele, zítra za náma jede kolega, tak je u nás vyzvedne, to domluvím a dám ti vědět v kolik.“
Obrátil se na mě a říká:
„Máš teď náhradní plán?“
„Jo, zabiju tě, stáhnu z kůže a budu spát na tom.“

Skočila mi do řeči Pavlína: „Já tu mám v Lokti kámoše, se zeptám, jestli nemá náhodou spacáky na půjčení a nepřivezl by nám je.“
Zavolala kamarádovi a díky bohu dva spacáky na půjčení měl, přivezl je až do kempu.
Manžel na to:
„Stejně by se do auta už nevešly. Jsem měl náhradní plán, vím, co dělám. A ty mi furt nevěříš.“
Tak hurá, ubytováni, uklidněni jsme si zašli na polévku, pivečko a otevřeli první lahev Magistra, aby se nám lépe usínalo.

Na druhý den nás čekala rozcvičková trasa. Kousek od Královského Poříčí byl kemp, kam jsme hodlali převézt lodě a sjet zpět do Lokte, počkat na další členy posádky a naše spacáky, vrátit ty vypůjčené, rozvést auta na stanoviště, strávit v Lokti druhou noc a pak se vydat do kempu Hubertus. Nocovat v Hubertu jednu noc, ráno si sjet Hubertovské peřeje a skončit ve Vojkovicích.

Příště se, milé čtenářky, dozvíte, zda počáteční překážky byly předzvěstí katastrofy, a varováním, že na vodu jet nemám, a nebo něco, co jsem hodila za hlavu a vodu si nakonec užila.

Vlaďka006

Čtěte také:

Reklama