Od 1. třídy (myslím) mě rodiče přihlásili do Lidové školy umění na klavír. Moje sestra už tam chodila asi 2 roky. Moc jsem se těšila, ale netušila jsem, co mě čeká. Začala mě, stejně jako moji sestru, vyučovat učitelka důchodového věku, která měla svérázné představy o tom, jaké skladby se mohou líbit malým dětem. Nikdy nezapomenu na skladbu nazvanou Tramway, kterou jsem hrála se svojí sestrou čtyřručně - ona na ni také dodnes vzpomíná :-)). Bylo to něco jako smuteční pochod, jiné přirovnání mě nenapadá.

Moje sestra nakonec svoji nespokojenost s výukou dala najevo tak, že prostě začala chodit "za školu", takže asi ve 4. ročníku naši rodiče uznali, že jsou to vyhozené peníze, a odhlásili ji. Já jsem takové štěstí neměla, neb jsem nebyla tak odvážná, ,,pouze" jsem falšovala podpis rodičů na omluvenky, když jsem opravdu nebyla do hudebky připravená. Moje učitelka to buď nepoznala nebo chtěla, aby jí zůstali aspoň nějací žáci, takže omluvenky akceptovala.

Tak jsem zachránila čest naší rodiny a absolvovala jsem celý první stupeň = 7 let, i když moje příprava na hodiny vypadala tak, že jsem hrála většinou půl hodiny před mou vyučovací hodinou.
Moje dcera se naštěstí "nepomamila", hraje už řadu let na příčnou flétnu a narozdíl ode mne přijde z hudebky, vezme flétnu a pustí se do cvičení. Dokonce se sama naučila hrát na kytaru, takže jsem jí koupila ještě elektrickou a combo, aby s kamarádkami mohly založit dívčí punk-rockovou kapelu :-))
monca13


Vidím, že za body píšete daleko víc než bez nich.:) Monča13 dokonce poslala další příspěvek. I pokud nestihnu zveřejnit všechno, ty čtenářky, které poslaly ve stanovený čas, o svoje body nepřijdou, slibuji.:)

Reklama