Hubertovou jízdou se slavnostně ukončuje jezdecká sezona. Pro nezkušeného jezdce to ale může být dost riskantní, jak se na vlastní kůži přesvědčila naše redaktorka Dana Svobodová.

horse

Hubertova jízda je pro „koňáky“ velkou událostí. I když se většinou jezdí celoročně, Hubertovou jízdou se vlastně oficiálně uzavírá jezdecká sezona. 

Všude se to dělá trochu jinak. Někdy je to jen symbolická vyjížďka, aby se jí mohli zúčastnit i méně zdatní jezdci a děti, jinde se to pojme jako hon na lišku a jde více méně o terénní dostih. Vybere se nejzkušenější jezdec, na rukáv se mu připne liščí ocas a ostatní se snaží jezdce dohonit a ocas ukořistit.  Ale takový dostih, kde jsou často překážky, je opravdu jen pro zkušené jezdce a koně.

Bohužel, ne vždy se to dodržuje. Často se konají „hurá akce“, na které se sjede z blízkého či vzdáleného okolí spousta koní a jezdců různých kvalit a schopností, a to už je o ústa, ne-li přímo o hubu. Promiňte mi ten výraz.

Když jsem dostala pozvánku na letošního Huberta, byla jsem zpočátku nadšená. Asi mě mají za dobrou jezdkyni a považovala jsem za čest zúčastnit se. Ale po vyjížďce nanečisto jsem své rozhodnutí přehodnotila.

Vyjeli jsme v šesti. Na vyjížďku přišly dvě mně neznámé dívky. Koně jsou na sebe zvyklí, ale když se dostanou do tempa a sedí na nich někdo nezkušený, může dojít k dost nepříjemným situacím. A to se také stalo. Koně, na kterých seděly, po sobě začali kopat, a jen zázrakem se trefili jen do sebe a neodnesla to kolena jezdkyň, což mohlo mít fatální následky.

Vyhazujícího koně jsme přiřadili na konec a přešli raději do kroku, aby se uklidnili.

Ale to se nedá udělat při Hubertově jízdě, kde jede třeba třicet koní, kteří se navzájem neznají, a vy nevíte, co od nich můžete čekat. V takovém množství se vždycky najde nějaký „magor“, který začne házet hrby a poblázní tak ostatní.

Děkuji, to nemám zapotřebí.  

Kromě toho mám koně, který ještě před dvěma lety běhal dostihy, a i když je teď hodný, kdo ví, zda by se v něm neprobudil duch závodníka a nestal se pro mě neovladatelným.

Mé rozhodnutí nechat si Huberta ujít umocnila i vzpomínka na minulý ročník, kdy na podobném „hurá Hubertovi“ spadla moje kamarádka - zkušená jezdkyně a zlomila si prsty. A to mohla mluvit ještě o velkém štěstí.

Myslím, že je lepší takovým událostem předcházet a raději vyváznout se zdravou kůží, než se kasat, že jsem jela Huberta.

Reklama