se vybavila čtenářce s nicem Danulka, která za totality pracovala na odboru bytového hospodářství. Odmítla schválit jasnou spekulativní žádost o výměnu bytů mezi osamělým vdovcem a romskou rodinou. Co následovalo, na to do smrti nezapomene

Vážená redakce, při přečtení dnešního tématu mi opět vytanula vzpomínka na můj jeden z nejhorších zážitků v životě. Dá se říci, že jsem „pamětnice“ - můj příběh se stal v r.1982, tedy ještě v minulém století za hluboké totality.

Pracovala jsem jako vedoucí odboru bytového hospodářství na Národním výboru. Dle tehdejších zákonů byla nutnost, aby výměny bytů schvaloval tento orgán a na provedenou výměnu vydal rozhodnutí,kterým se výměna bytů schvalovala. Tehdy byla doba, kdy veškeré byty v obci vlastnila obec, resp. stát a mezi lidmi se často „kšeftovalo“ právě při výměnách bytů.

Dodnes si pamatuji na aktéry výměny bytů 2+1 za garsonieru, oba byty byly I.kategorie. V bytě 2+1 bydlelo celkem 8 lidí, dnes se jim říká „nepřizpůsobiví občané“ - tehdy to byli normální Cikáni a ani se za to nestyděli - jejich vůdce byl pan Miroslav Ž., bohužel negramotný, ale zběhlý v zákonech tak, jako nikdo jiný. V garsonieře bydlel pan Jaroslav V., vdovec, celkem na tehdejší dobu bohatý občan. Byty chtěli vyměnit tak, že 8 osob se chtělo nastěhovat z většího bytu do garsoniery o velikosti 28m2.

Již podáním této žádosti bylo patrno, že se jedná o „černou výměnu“ za účelem zbohatnutí cikánské rodiny. Za 2 místnosti navíc měli od pana J.V. obdržel 80000,--,což na tehdejší dobu byly veliké peníze..O této transakci mě informoval tehdejší předseda Bytového podniku. Bylo tedy samozřejmé, že rozhodnutí o schválení výměny bytů - znělo - žádost se zamítá, s odůvodněním, že není logické, aby 8 lidí bydlelo v tak malé garsonieře. Rozhodnutí mělo samozřejmě odkladný účinek, t.j. možnosti odvolání.

Pan Miroslav Ž. samozřejmě jednoho odpoledne - bylo to 18.prosince v 17,30 hodin rozrazil dveře od mé kanceláře s tím, že si nese odvolání a se mnou se jde „vyrovnat“. Zabouchl dveře zevnitř, vytáhl nůž a mával mi s ním před obličejem, se slovy „ ty K...o, ty budeš litovat, a tvoje děti taky, když nám nevyhovíš“.

Byl to jeden z nejhorších okamžiků v mém životě, hned jsem pomyslela na moje dvě malé dcerky a se slovy „ pane Ž., uvidíme, co se dá dělat“, jsem ho naštěstí vyprovodila.

Věc jsem ohlásila svému nadřízenému a podáním na policii, je samozřejmé, že pan Ž. vše popřel. Já pak dostala odměnu za statečnost ve výši Kč 75,-- a ještě dlouhou dobu se obávala o zdraví svých dcerušek. Asi za 2 měsíce jsem dala výpověď a odešla z NV.

Tak to je moje vzpomínka na výměny bytů, já osobně jsem byt nikdy neměnila, postavili jsme si vlastní.

Danulka

Milá Danulko, a bude jim to procházet dál...

Text nebyl redakčně upraven

Reklama