Reklama

Milá redakce,

i já jsem se rozhodla přispět k tématu. Nevím si rady - s prací, s penězi ani sama se sebou.

Nastoupila jsem po škole jako sekretářka do jedné organizace. Už na pohovoru jsem věděla, že se mi na nadřízeném něco nelíbí. Takový blbý pocit nesympatií, jeho divný pohled, takový neupřímný. Ale nakonec mi nic jiného nezbylo. Tak jsem se snažila se spřátelit, sžít s lidmi, dělat svojí práci a jak je tady dobrým zvykem, tak dělat i práci za jiné. Zezačátku mě to i bavilo - po škole jsem asi 3 měsíce hledala marně a být doma mě ubíjelo - vstát, nasnídat se, uklidit, uvařit, uklidit, vyprat, vyžehlit, jít spát. Na akce s kamarády nebyly peníze, bez praxe člověk podporu nedostane. A mě chyběly 2 měsíce do odpracovaného roku.

Takže práce mě bavila, chodila jsem sem ráda, všichni byli celkem fajn. Peníze nic moc, ale pořád jsem si říkala, že po zkušební době mám dostat něco přidáno. Pak jsem po třech měsících onemocněla. Na 2 dny, takže jsem poprosila nadřízeného o volno, protože se střevní virózou jsem trávila dny téměř nepřetržitě v koupelně. A co se nedělo? Bombardování emaily a telefonáty, abych udělala tohle a tamhleto.. Takže paráda, sedět na záchodě s notebookem na kolenou a pracovat. Budiž, přežila jsem, šlo jen o dva dny. Kolegyně, se kterými se hodně bavím nechápaly, jak si tohle mohli dovolit, ale ono to asi i v jiných podnicích není jinak..

No a pak jsem asi za měsíc dostala neschopenku na týden kvůli zádům. Trpím na ně dost, ale tohle se mi nikdy nestalo. Prakticky jsem se nemohla pořádně hýbat. Přítel mě dopravil k doktorce, okamžitě jsem dostala injekci a neschopenku. Tu jsem donesla do práce osobně. Ale zase.. Potřebujeme, abyste ještě udělala to a to.. Takže jsem si nesla domů pár papírů. Budiž. Během prvního dne nevím kolik emailů a telefonátů, dokonce mi poslali další práci domů. Takhle to šlo skoro celý týden. Přítel byl už naštvaný i na mě, ale já prostě nevěděla, co mám dělat. Takže jsem to opět nějak přetrpěla.

No a pak, když už jsem si myslela, že tohle bylo nejhorší a pak už to bude ok, tak mi nadřízený naznačil, že se mu nelíbí moje rozhodnutí, že budu dále studovat (dálkově o víkendech!), protože pro něj to není přínos.

Peníze, které mi slíbili po zkušební době jsem sice dostala, ale čistého z toho jsou asi 200,- navíc, takže prakticky nic. K tomu dostávám čím dál tím víc práce - už hned po nástupu jsem dostala několik věcí navíc, oproti mé předchůdkyni - budiž, když je to potřeba, ale hrne se toho víc a víc. Co nestíhá tahle, můžu udělat přeci já, tahle tohle dělat prostě nechce, tak to šoupnou mě. Kolikrát si říkám, jak mi bylo dobře za kasou v drogerii, kde jsem pracovala při škole. Zlatý 12ti hodinový směny oproti tomuhle stresu. I peněz na plný úvazek by tam bylo víc :(

A můj nadřízený se ukázal přesně takový, jak na mě na první pohled působil - Všechno zná, všechno ví, všude byl a od všeho má klíče. Jiný názor, byť by mohl být lepší, nepřichází v úvahu. Naším životem by měla být práce, to je jedno, že skončila pracovní doba, prostě když on potřebuje, tak tu klidně budeme sedět do osmi večer nejlépe bez nároku na náhradní volno.

Takže nevím, co mám dělat. Denně obvolávám a obepisuji firmy, kvůli novému místu, přes půl roku nikam nechodím, protože mám tak akorát na zaplacení nájmu, telefonu a jídla a nic jiného si nemůžu skoro dovolit. Děkuju za to, že mám rodiče, kteří mi pomohou, když je nejhůř..

Myslela jsem, že vzdělání, ochota pracovat a učit se novým věcem, snaha dělat bez problémů i něco navíc pro mě bude přínosem, ale teď už chápu lidi, kteří oddělají, co musí, nic neumí, nic nechápou, jen aby nedostali náhodou nějakou další práci.

Nejhorší je to po psychické stránce. Ráno mi je zle už jen při pomyšlení, že sem musím jít, jakmile přijde nadřízený, zvedá se mi žaludek jen projde okolo. Po práci musím myslet na ty absurdní řeči a příkazy, pořád bych brečela, protože už nemůžu takhle dál. Sexuální život pro mě existuje jednou za týden v pátek, když vím, že mám dva dny volna a trochu se uklidním.

Je mi jasné, že pro plno lidí teď musím vypadat jako ufňukaná líná holka, ale doufám, že se najdou i tací, kteří mě neodsoudí, protože opravdu nemám ve zvyku vyhýbat se práci.

s pozdravem

Lenka

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Lenko, já tě úplně chápu, složit se z přemíry práce je strašné. Před lety se mi to stalo taky, i když v mém případě jsem za to dostala velice slušně zaplaceno. Půl roku bez jediného dne oddychu ale bylo na smrt. Taky jsem brečela a sypala se z každé maličkosti. Jestli není se šéfem řeč, nezbývá než místo změnit. Zdraví je jen jedno. Mám kamarádku, která vydělává velké peníze, ale trpí takovými zdravotními a psychickými problémy, že z místa odchází na poloviční plat, ale za klidem. Simona

S čím si nevíte rady vy, milé čtenářky? Pište na adresu:

redakce@zena-in.cz