Měli jsme krátce po svatbě. Tenkrát jsme bydleli ve starém karlínském bytě ještě s manželovou devadesátiletou babičkou. Na svůj věk to byla nesmírně vitální a čiperná paní, ale člověk nikdy neví.

 Jednou v noci mě manžel probudil celý vyděšený, že babička umírá. Ležela ve svém pokojíku na zemi a nehýbala se. Poslal mě do koupelny pro mokrou žínku. Jenomže jsem ji nedonesla. Cestou jsem omdlela a skácela se na zem jak špalek.  Chudák tam zůstal sám se dvěma nemohoucíma ženskýma a nevěděl, kterou dřív křísit.

Z povzdálí jsem slyšela, jak volá matce. Nesouvisle něco blekotal jako by byl opilý, ale matka pochopila a zavolala záchranku. Odvezli nás všechny do nemocnice. Moc si toho z té noci nepamatuji, jen tu injekční stříkačku, do které natahovali temnou a jakoby hustě zpěněnou krev, mám stále před očima.

Otrava kysličníkem uhelnatým. „Měli jste obrovské štěstí, řekl doktor, kdyby babička neomdlela, do rána byste byli všichni mrtví.“

Teprve pak nám došly souvislosti. Proč nám umřeli ptáci, v kleci na skříni, proč jsme se všichni cítili tak malátní a unavení a proč babička omdlela.

Od sousedů jsme se dozvěděli, že se na nás vyptávala i policie. Prý jestli nefetujeme. A sousedi na to: „No ti mladí nevíme, ale babička?“

Reklama