Když se v našich kinech uváděl původní film Hříšný tanec (1987) s Jennifer Greyovou a Patrickem Swayzem v hlavních rolích, byla jsem intelektuální studentkou, a tak jsem si možnost jej vidět, nechala ujít. Pak běžel v televizi a nesmírně mě oslovil. Nejenom fantastickou pohybovou stránkou, kdo by nechtěl umět tančit tak jako oni, ale i pěknou milostnou love story. Dokumentoval však i dobovou atmosféru americké střední třídy, o které jsme my v zahnívajícím komunismu jen snili.
Nevím, zda to bylo mýma očima nadšeného mládí, nebo momentálním profesionálním okem filmového kritika, ale přišla jsem k starému dobrému poznání, že dvakrát do jedné řeky vstoupit možné není. Tvůrci nového filmu Hříšný tanec 2 v názvu vsadili na ověřenou značku, bohužel v konečném výsledku, vznikl tvar, který dluží mnohé nejenom kultovnímu vzoru, ale i sobě samému.

Základním motivem, na který chtěli tvůrci navázat, jsou témata dívčího sebeobjevování, poznávání lásky a dosažení nezávislosti. První film se odehrával v mládežnickém táboře na pozadí discotékových rytmů. Film režiséra Guy Ferlanda se odehrává v Havaně na přelomu let 1958/59, kdy se vlády nad ostrovem zmocňují revoluční gardy Fidela Castra. V jeho pozadí stojí skutečný životní prožitek choreografky JoAnn Jansenové, která jako teenagerka prožila určité období právě v Havaně, v luxusním světě amerických zbohatlíků. Ale záhy – jako hrdinka filmu – objevila život místních lidí. Jako studentka baletu a nadšenkyně pro tanec jako takový, se začal seznamovat se zdejší hudbou a tancem, které zde nejsou jen kulturou, ale způsobem každodenního života. “Když tamní lidé tančili, nemuselo to nutně vyjadřovat jen sexualitu, šlo o uvolnění vlastního těla, osvobození vlastního já,“ říká umělkyně.

Mladá Katey (Romola Garai) je typická středostavovská studentka. Její život je náhle atakován mnoha protiklady: na jedné straně exkluzivní prostředí Američanů, hotely, večírky, odpoledne u bazénu. Na druhé straně lidé na ulicích, kteří nejsou zdaleka bohatí, ale mají v sobě něco, co dívku nesmírně přitahuje. Ztělesněním toho všeho je hrdý místní mladík Javier (Diego Luna), číšník a tanečník salsy. Katey miluje tanec a chce proniknout i do tohoto tajemného stylu, který je latentně přítomen v celém každodenním životě Kubánců. Začne chodit s Javierem na místa, kde se „hříšný tanec„ provozuje, jenomže salsa není jenom tanec, je to pocit, je to žár, je to vzpoura smyslů … a to vše na pozadí bortícího se společenského systému.

Film Hříšný tanec 2 je příjemnou podívanou, která zaujme. Bohužel v mnoha momentech zůstali tvůrci na půl cesty. Je jasné, že z hlediska neustálého napětí mezi diplomacií USA a Kuby je akcentování jakýchkoliv politicko-historických konotací problematické. Jenomže pouze schematické nahození problému revoluce, věc spíš zamlžuje, než aby jí dala správnou atmosféru. Hlavní hrdinka je sice několikrát konfrontována s místními lidmi, ale proniknutí do jejich normálního života je z hlediska vedení scénáře nemožné. Taky motiv nepřítomného Javierova otce, který je pravděpodobně v řadách odpůrců momentálního režimu, je pouze nahozen. Stěžejním tématem je láska a tanec.

Mladí lidé z protichůdných kultur se mají setkat a ono to má zajiskřit. Nic takového se neudálo. Představitelé hlavních rolí Romola Garai a Diego Luna jsou už tak moc dětmi kosmopolitního světa, že jejich vnitřní vyzařování jde spíš vedle sebe než proti sobě. I když R. Garai je Američanka a D. Luna je Mexičan, napětí je spíš racionálním přáním režiséra než skutečnost. Stylizace, kterou choreografka, výtvarníci i režisér použili, je spíš inspirací a variací na kubánské prostředí než něco, co skutečnou Kubou 50. let je.

Naopak k příjemným momentům patří obsazení Sely Wardové a Johna Slatteryho do rolí Kateyných rodičů. Retrozáběry na jejich taneční minulost jsou zajímavou částí snímku. Bohužel režisérova neujasněnost i charaktery jinak přesně vymodelovaných Američanů vyšší střední třídy, obrala o kontrastnější rysy. Matka, rozhodná ve svých stavovských hodnotách, je jakoby strhávána svým příliš free manželem. Jde spíš o studii dnešních rodičů než o dobový nástin. Stejně jako všechno – atmosféra, tanec i láska i výchova – všechno má poněkud rozostřené kontury. V čestné roličce tanečního instruktora, bez jakéhokoliv vlastního příběhu, se zde představil i protagonista prvního Hříšního tance, herec Patrick Swayze.

Velmi těžko jde navázat nit, a to je skutečnost. Myslím, že dílu by prospělo, kdyby nebylo uvádělo svou spojitost s kultovním dílem osmdesátých let. Neboť každé srovnání originálu s „dvojkou“ je pro dvojku negativní. Hříšný tanec 2 je příjemnou variací na téma „vášeň a salsa v žáru havanských nocí“, ale jeho zaměření retrosnímku a pouze přiznaná inspirace jej značně diskvalifikují.

V každém případě doporučuji. Hlavně těm, co nemusí srovnávat…  

     
Reklama