Bulvár

Hříčky pro staříčky

Hry s dětmi jsem měla odmala moc ráda a taky je ráda vymýšlela. Různá „pronásledování" a tajné zprávy" jsem si užila v dětství, bývala jsem jejich scénáristkou, režisérkou i účastníkem. Nebylo tolik aut a daly se najít i ulice zcela bez dopravy.
Na táborech jako vedoucí jsem sice musela ctít pokyny hlavního", ale vždycky se z toho dalo trochu vycouvat a udělat si zábavu podle chuti dětí. Nesnášela jsem příšernosti jako např. čtení zpráv pomocí pohybu praporků v rukou hlavního" na protějším zalesněném svahu, kde ho nebylo skoro vidět, natož rozlišit pohyb mávajícího. Tak jsme si tu zprávu jako přečetli jinak a pokračovali do lesa k jiným hrám.

Se svými dětmi jsem moc času na hry neměla, byla kratičká mateřská. Ještě když neuměly počítat, přišla jsem v obchodě na hru typu Člověče... ale kostka nebyla s puntíky, nýbrž s obrázky. Jmenovala se, tuším, Pochlub se! Byla dost zábavná pro malé prcky, museli i odhadnout, kterou figurkou na který obrázek mají výhodnější tahy. Já zase musela dost přemýšlet, jak to udělat, aby mé ratolesti mohly mít i radost z výhry. Časem si hráli sami, více preferovali hry se svými vrstevníky. Dost napínavý pro nás byl  konec jejich her na schovávanou, kdy jednou jeden kluk zabloudil v kukuřičném poli a ostatní při jeho hledání málem taky.

Dnes hrajeme s vnoučaty s dědou na střídačku, protože oni jsou neunavitelní hráči, obzvláště když je máme při nemoci udržet v posteli. Nejraději mají různá pexesa a kvarteta, i  2-3 najednou, a tehdy obvykle vyhrávají - my s dědou už ty jejich hrdiny moc neodlišujeme. Hrajeme pravidlo jako pro malý děti", tedy že zůstávají karty po otočení odkryté - je to rychlejší a tedy více výher.

Sami s dědou spolu spíše soutěžíme v televizních vědomostních soutěžích - škoda, že jich pomalu ubývá. Člověk si bystřil mozek a často se překvapil, co si ještě pamatuje.
S brouzdáním po internetu jsem se dostala k mnohým soutěžím a stal se ze mne skoro maniak: něco vím, něco si umím najít. Jsou to takové hříčky pro staříčky. Někdy  jsem i vylosovaná, není to však to nejdůležitější. Tělesná schránka sice chátrá, ale mozek se zatím drží. A že proto chodím dlouho spát? V důchodu je času dost!
Zdraví
Samík 97


Ať vám ten elán ještě dlouho vydrží! :-)
S tím pexesem, to byla pro mě vždycky během dospívání mých dětí taková zkušební hranice. Mám ještě navrch, nebo už poráží ony mě? Dlužno říci, že k tomu došlo hodně dlouho před tím, než dostaly občanku. :-) Jó, ty svěží dětské mozečky.

   
01.03.2007 - Společnost - autor: Eva Jedelská

Komentáře:

  1. avatar
    [2] sweety77 [*]

    Mám 14ti letého synovce a i když nechci, tak musíme s přítelem přiznat, že my téměř třicátníci jsme už zase jiná generace Zkoušela jsem, jestli by si se mnou nezahrál scrabble nebo nějakou jinou stolní hru nebo karty a vůbec jsem neuspěla....

    superkarma: 0 01.03.2007, 09:58:51
  2. avatar
    [1] Věrulinka [*]

    jj pexeso s dětmi,to jsem většinou prohrávala moje myšlenky byly vždy někde jinde,co uvařit atd.a jejich mozkové závity hbitější

    superkarma: 0 01.03.2007, 09:56:39

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme