Ten, kdo si párkrát, nebo stačí jen jednou, projel Prahu zhruba kolem deváté ráno, ten asi ví o kolonách své. I já vím své. Člověk si pak bystří rozum a paměť různými krkolomnými zkratkami a kličkuje uličkami, aby se dostal do práce alespoň s půlhodinovým zpožděním, které se šéfovi Pražákovi ještě dá vysvětlit.

Moje cesta do práce vede z Libně na Karlák, takže to neberu Holešovičkami, které stojí až na Prosek, ale přes spodní Libeň, kolem zámečku, pak přes „Libeňák“ a zadem. Vyjedu skoro u Jatek a na magistrálu se napojím pěkně za pumpou. U Štvanice se stihnu rozhlédnout, jak moc to u Muzea stojí, a zpravidla zvolím cestu přes Těšnov, kde často nikdo nejezdí, protože si každý řekne, že v centru to bude ještě ucpanější. Projedu ulici Politických vězňů a hupnu zpátky až u semaforu nad Václavákem… časově si to zkrátím tak o čtvrt hodiny.

Ne každý jezdí ale do práce rád, ne každý se ráno dobře vyspí a ne každému patří do ruky řidičák.

Jste hloupý a nebezpečný blázen!
Ten cvok prudil lidi už na nájezdu. Klidně se řítil levým pruhem, jel snad osmdesátkou, ani neblikal, a navíc ještě drze troubil.
„Magore jeden,“ vzkázala jsem mu od volantu, táhnouc se poctivě v koloně.
Pán v renaultu za mnou také musel přibrzdit, aby mu ten pošuk neodřel auto.
U Štvanice jsem vyhodnotila, že magistrála připomíná spíš parkoviště, a tak jsem rychle sjela směrem na oblíbenou vychytávku kolem sídla KSČM.
Ten mamlas se ale rozhodl na poslední chvíli pro stejnou cestu. Nejen že troubil, ale navíc se ještě začal cpát přede mě tak, že jsem musela prudce zabrzdit, aby mi neodebral zrcátko. Jak jsem zabrzdila, pán za mnou v renaultu si v tu chvíli nejspíš udělal na čelním skle fotku.
Na semaforu naskočila červená.

Nevím, co to do mě, nekonfliktního jedince, vjelo, ale už jsem to nevydržela a vylítla jsem z auta směrem k tomu šílenci, který stál polovinou auta v křižovatce naštorc tak, že byl naštosován ve dvou pruzích.
Jste vůbec normální?!!!!“ zvolala jsem, plna spravedlivého hněvu.
Co jsem nečekala, byl fakt, že ten chlápek otevře dveře a začne vystupovat.

No tak to je bezvadný, napadlo mě. Je to magor za volantem, takže bude i na chodníku. Viděla jsem se zafačovaná v nemocnici s dvojitou frakturou sanice.
Stoupl si přede mě a zahřímal: Co je??“
Přece teď před ním nebudu couvat, kouká se na mě minimálně pět lidí z dalších aut. Mých 159 cm vedle jeho 185 cm ale bylo vskutku k popukání.

Utěšujíc se historickým úspěchem Davida při sporu s Goliášem srdnatě povídám
Jste bezohledný blázen a taky jste hloupý. Nedala bych vám řidičák ani na nákupní vozejk,“ a odevzdaně jsem čekala bleskovou reakci v podobě inzultace směrem k rodné hroudě.

Omlouvám se, madam. Spěchám. Choval jsem se nevhodně,“ řekl kajícně a couval směrem ke svému vozu.

Ty brďo, tak teď nevím, čím jsem ho tak dostala, že by ten nákupní vozík?
V pořádku, pane. Víte, na silnici jezdí i jiní lidé,“ poučila jsem ho velkoryse a pokládala věc za vyřízenou. Otočila jsem se, že ještě hrdě mrknu na ostatní řidiče ohromené mou statečností. Kouknu před sebe a přede mnou poklopec!
Proti tomuhle obrovi byl ten floutek jako Paleček.

Nebyl to nákupní vozík, ani výčet mnou sestavených nectností, co zahnalo toho nelidu na ústup. Byl to kulturista z renaultu, stojící celou dobu za mnou!

Díky,špitla jsem doufajíc, že mě jeho sluch na tu vzdálenost zaznamená.

To je v pohodě, je to jelito,“ ozvalo se seshora s menší tlakovou vlnou.
Pak se bodře usmál a oddusal do auta. Vyloudila jsem ten nejvděčnější úsměv, jakého jsem schopna.

Ale stejně jsem hrdinka, když jsem o něm nevěděla… no že jo? :)

Reklama