Docela ráda si pobrečím u filmů. Je to takové to příjemné brečení, když víte, že v podstatě o nic nejde, že se nikomu nic neděje... ale rádi se necháte unést strhujícím dějem a přesvědčivými výkony herců, a na chvíli ochotně zapomenete, že je to jen film.
 
Bezkonkurenčně nejvíc jsem ořvala (jo, doslova ořvala) Zelenou míli, to jsem prosmrkala tři velký kapesníky (takový ty plachty obrovský, po dědovi), a nebyla jsem k utišení ještě dlouho po závěrečných titulcích.

To je opravdu strašně smutnej film. Žádnej jinej jsem takhle neořvala.

Smutný mi přišly namátkou třeba taky Želary (jak na konci umřel Joza), Pianista (jak na konci umřel kapitán Hosenfeld), Der Untergang (jak na konci umřeli skoro všichni)... ale to nebylo na žádný velký řvaní, spíš na pár slziček.

Těch slzičkových filmů bych asi dokázala vyjmenovat víc, kdybych si vzpomněla, ale já mám radši ty řvací, ty fakt silný.
 
Ale mám obecně ráda silné filmy, nejen ty smutné.

Miluju filmy, které mě strhnou tak, že se nemůžu odtrhnout od obrazovky/plátna.

Většinou to jsou příběhy z války. Naposledy to byl třeba britský televizní film Conspiracy (Konference ve Wannsee) - to jsem fakt jen koukala...  a nebo další britský televizní film Tipping the Velvet (Na špičce jazyka), velmi zvláštní a působivý film o vztahu dvou žen, to jsem zase občas skoro zapomněla dýchat...

Doporučte mi své favority! :-)

Vivian

Milá Vivian,
většinou u filmů nebrečím. Až na výjimky a momentální náladu.

Ale mezi mé favority jednoznačně patří Pianista (a patřil by, i kdyby nikdo neumřel :-)), italský snímek Život je krásný, Přelet nad kukaččím hnízdem, Čistá duše a raději končím, abych dala prostor ostatním :-).
Reklama