Pozorovala pomalu ubíhající krajinu a měla pocit, že celý svět je jaksi matný, rozostřený, snad až černobílý. Ještě před několika minutami věřila – skutečně věřila – že se vrací domů. Domů do bezpečí, k manželovi, věřila, že končí tahle naprosto šílená noční můra....

 

Hysterický smích se jí dral z hrdla jak nedočkavé dítě z matčina lůna. Je v pasti. Její příběh nemá happy end. Není ve filmu, není ani v žádném pitomém románu, který by psal autor s měkkým srdcem a řekl by si: ale co holka, tak to přežiješ....

 

Pozorovala ve zpětném zrcátku muže, kterému ještě před několika minutami bezhlavě důvěřovala. Byla tak blbá, že si vážně myslela, že ji ON odveze domů?
Ano... byla TAK blbá.

 

Začala se smát. To, že její smích spíše připomínal šílené hýkání její uši nezaznamenaly. Smála se z plných plic a po tvářích jí stékaly slzy.

Slzy šílenství? Slzy strachu? Slzy zoufalství z prohry? Těžko říci...

 

Srdce jí bušilo jak kostelní zvon. Bilo na poplach, signalizovalo nebezpečí.

Jak její smích náhle přišel, tak stejně náhle ustanul. Jakoby se nikdy v životě ani neusmála....

 

Opět pohlédla na řidiče. Sledoval cestu, unášel ji bez jediného slova, bůh ví kam. Jede ji zabít? Jede si s ní užít? Nevěděla. Jediné, čím si byla jistá bylo, že rozhodně nejede domů.

 

„Kam jedeme?“ Ta slova měla svůj vlastní rozum a vyšla z jejího hrdla bez sebemenšího přičinění.

Mlčel. Dál pozoroval silnici a tvářil se, jakoby i ona jen a jen mlčela. Jakoby nikdy žádná otázka nebyla vyřčena.

 

„Ptám se, kam mě vezete?!“ Hysterie se jí vetřela do hlasu stejně, jako neodbytná tchyně na kávu.

Odpovědi se opět nedočkala...

 

Hraje si s ní? Ignoruje ji záměrně? Nebo ji vážně neslyšel?

Svoji otázku vykřikla.... tedy snažila se ji vykřiknout. Nebyla s to rozpoznat, zda křičí, nebo šeptá, v hlavě jí hučelo, měla pocit, že se jí přímo za čelem vyrojilo tisíce včel.

 

„Slyšíš mě?!“

Podíval se do zpětného zrcátka a jejich oči se na moment střetly. Usmál se. Jen se usmál a opět se věnoval silnici před sebou...

Jeden úsměv, spíše jeden ďábelský škleb. Nic víc, nic míň.

 

Zatmělo se jí před očima. Vše se náhle vrátilo jak bumerang s dvojitou silou.
Přestala přemýšlet.

 

Vrhla se přes přední sedačku jak rozzuřené zvíře a jediné, na co myslela, bylo, že musí zastavit. Musí zastavit! Musí ji pustit ven!

Chytla se volantu jak tonoucí podané ruky. Jeho reakce byla příliš pomalá na to, aby stačil překazit její úmysl. Strhla vůz do protisměru....

 

Rána, tma, křik....

Vše se jí rozmazalo, odplulo do neznámé země.

 

Plula v mlze. Vznášela se v tichém, bílém oparu, mohla létat a zase padat a opět vzlétnout.... Plula si a všechny starosti byly mimo její mysl. Nebála se, nemusela utíkat, mohla si jen tak plout a padat....

 

....padat...

....padat...

 

Tupá bolest jí projela celým tělem.

Necítila ruku a v hlavě jí právě běželo stádo splašených koní. Je v lese?

Pozorovala stromy, nebe, muže...

Krev tvořila na předním skle vozu podivné mapy. Dívala se na ně a snažila se přijít na to, co tam dělá ta červená barva....

Muž vedle ní se nehýbal.... Spal? Netušila.

 

Vysunula se z auta a jediné čeho se ve své mysli a ve svých vzpomínkách mohla chytnout bylo slovo: Utíkej! Běž! Utíkej!

 

Bolest jí nedovolila ani zrychlit krok, natož běžet.

Její pohyb nebyl chůzí, spíše podivným plahočením se.... jakýmsi zvráceným tancem.

 

Nevěděla, kam jde, proč tam jde, kde je.... Jen poslechla onen hlas ve své hlavě. Bylo to totiž to jediné, co poznávala.

 

***

 

 

 

„Chudák děvenka, bůh ví, co se jí stalo...,“ stařenka podala dívce šálek horkého čaje a něžně ji pohladila po vlasech. „Dědku, a hejbni sebou!“

Muž pomalu nasedl na věkem poznamenané jízdní kolo a rozjel se k vesnici tak rychle, jak mu to jen staré kosti dovolily.

 

„Nebojte se, doktor tu bude brzo....“ Dívky nepřítomný výraz ve tváři naháněl stařence husí kůži. Kde se tu ta žena vzala? Za celý rok tu na samotě nevidí živáčka a dnes tohle... Ubožačka, vypadala hrozně.

 

„Policie varuje před organizovaným gangem, který s největší pravděpodobností obchoduje s bílým masem i na území České republiky. Ženy by si měly dávat pozor, a to především na území Prahy. Podle policie, je během tohoto měsíce nahlášen již sedmý případ nezvěstné ženy. Ženy by měly předev.....“

Stařenka vypnula rádio, a přiložila ženě k ústům hrnek s čajem. „Napijte se, děvenko. Doktor tu bude co nevidět....“

 

***

 

Setřel si z čela pomalu zasychající krev a pohlédl na prázdné místo ve voze. Hlava ho bolela a krev mu zalepovala oči. Vše se s ním houpalo, plavalo a svět byl podivně rudý.

„Já si tě stejně najdu, ty svině....,“ byla poslední věta, kterou kdy vyslovil.

 

 

 

KONEC

Reklama