Jakmile po nějaké době vztahu opadnou růžové brýle počáteční zamilovanosti, začneme svého partnera vidět jako reálnou bytost se všemi jeho zlozvyky a chybami. Rozum radí promluvit si o nich, ovšem cit se staví na zadní: Hlavně neublížit!

argumentace

O tom, že existuje bezchybný partner, se můžete dočíst v pohádkách, ale realita bývá jiná. Když překlenete zamilovanost, zjistíte, že váš protějšek má různé chyby. Ale abych nemlátil prázdnou slámu, uvedu pár reálných příkladů.

Příklad první

Knihovnice Milena (32) dlouho problémy zametala pod koberec. Ale pak to najednou bouchlo. Rozhodně si nepočínala jako v rukavičkách, když svému milému vyčetla snad každou chybičku včetně věčně děravých ponožek, čímž se snažila odrazit neúprosnou smršť výtek (na svoji osobu) od jeho matky. Trvalo to dva týdny usilovného usmiřování, než jí dokázal odpustit.

Příklad druhý

Asistentka Klára (23) si s každým přítelem po určité době chození, kdy se oba trochu poznají, zahraje hru na pravdu. Prostě se při vhodné příležitosti, kdy panuje pěkná atmosféra, svého partnera zeptá na deset věcí, které ho na ní nejvíc rozčilují. A ona mu odpoví v podobném duchu. Problém je ten, že někteří pánové jaksi pravdu nepěstují...

Hra na pravdu by se mohla zdát jako bezvadné řešení, jenže jak partnerovi v klidu a bez zbytečných emocí prozradit, co by na sobě mohl trochu vylepšit? Každý jsme přeci trochu ješitní a snad nikdo o sobě neslyší rád nic špatného. Z nevinné hry na pravdu se tak může stát nepříjemná hádka, kdy se jeden (v horším případě oba) urazí a přestanou spolu komunikovat úplně.

Samozřejmě je tu také riziko, že seznam chyb jednoho bude delší, než toho druhého. Jeden se pak bude vždy cítit zahanbeněji a hůř - což může snadno vyvolat kolizní situaci.

Není tedy lepší nechat věci být tak, jak jsou, a když už nám na tom druhém něco vadí, říct mu to v té chvíli, kdy to dělá?

Pro radu jsem se obrátil na psycholožku Zdeňku Sládečkovou...

Jak říct partnerovi, co mi na něm vadí, je dobrá hra na pravdu?
Záleží na tom, jaký máme proti sobě protějšek, co unese. Chce to individuální přístup. Jsou lidé, kteří nechtějí okolky, a když jim řekneme: „Hele, tohle mi vadilo, tohle nebylo úplně v pořádku,“ tak víme, že to vezmou jako snahu o budování bezproblémového soužití a společného přežívání, ne jako útok proti sobě. Bohužel takových lidí je hodně málo, musí být psychicky vyrovnaní a stabilizovaní. Naše společnost se vyznačuje většinou psychickou nevyrovnaností. Pak musíme vážit věci důležité a méně důležité. Je dobré, chci-li druhému sdělit, že něco není v pořádku, mluvit o svých pocitech vůči konkrétnímu problému či jednání. „Já bych to cítila lépe takto, nemyslíš?“ Možná to vypadá jako okolkování, ale je to pro druhého přijatelnější, než když mu přímo do očí vpálíme, že tohle zkazil, nebo že je lhář, podrazák, podvodník a kdo ví co ještě. Za to nám pravděpodobně nepoděkuje.

Jde nějak otestovat, když člověk není psycholog, jak velkou upřímnost si k partnerovi v tomto směru mohu dovolit?
Většinou je lépe začít opatrným způsobem s velkými ohledy. Pokud to unese, je to dobré znamení - většina z nás reaguje na dotek našeho já nějakou obranou - pokud to bude ta obrana konstruktivní, může se rozvinout i v konstruktivní komunikaci o problému. Pokud na jemný náznak partner zaútočí, tak to moc smysl nemá.

PhDr. Zdeňka Sládečková

Zdeňka Sládečková

poradenská psycholožka

Kam dál?

Reklama