dad

Když jsme byli s bráchou malí, milovali jsme lego. Už od rána, když naši o víkendu ještě spali, jsme se hrabali ve velké krabici a prali se o nedostatkové kostičky. Táta ten kravál mnohdy nevydržel a zpoza rohu se z postele ozvalo: „Jednou hrábnu a pak koukám, ne, sakra!“  

Možná byste řekli, že s námi neměl trpělivost, ale opak je pravdou. Jedna hra však oblibu lega zcela překonala. Hra na nemocného holiče. Jak název hry vznikl, dnes nedokážu říci, mohu jen usuzovat. Táta už tehdy neměl moc vlasů a po nedělním obědě si zvykl odpočívat. A protože neměl sílu si s námi jinak hrát, lehl si na zem a dělal, že je nemocný. V reálu jen potřeboval šlofíka po obědě. Tak vznikla hra, která nám bůhví proč zůstala tolik zarytá v paměti.

Byla to hra pro tři hráče, máma se do ní nezapojovala. A nedivím se jí. Dostali jsme s bratrem sadu zdravotnického náčiní, která obsahovala spoustu věcí. Vzpomínám si na kladívko, stříkačku, zrcátko, nůžky, špachtli a stetoskop.

Když táta po obědě znaven padl na zem, hra začala. Pacient byl vážně nemocný, zpočátku nám byl schopen ještě odpovídat na dotazy, kde ho co bolí, později upadl do kómatu. Pak nastoupily nástroje:

„Vypadá to na horečku, musíme ho zchladit!“ To přišel na hlavu mokrý hadr. Voda vůbec byla naším velmi oblíbeným medikamentem.

„Reaguje vůbec?“ To už jsme tátu bušili kladívkem pod koleno, zda zafunguje reflex. Protože se nám to nedařilo, bylo nutné přitlačit. Dost často pak táta vykopl nohou takovým švihem, že jsme o jeho reflexech nepochybovali!

Největší obtíž nám činilo vyšetření úst. To nebyla vůbec snadná spolupráce. Přišla na řadu injekce, která pacientovi vrátila ihned vědomí. Zařval, a ústa tak otevřel.

Když nepomohla ani injekce, zvolili jsme zcela unikátní metodu. Sundali jsme tátovi svetr a nalili mu vodu do pupíku, to ho probralo vždycky.

Nějakým zázrakem se pacient vždy po půlhodině probral a tvrdil, že je naprosto zdráv. Slabost se opakovala s dokonalou pravidelností, přicházela vždy po nedělním obědě...

A jak jste si hráli vy?

Reklama