Tedy Míšo,

tohle téma se fakt vyvedlo. V době, kdy budou ženy in číst tyhle řádky, nebudu již mezi svými...ale na zubařském křesle. Pro jistou jsem objednala i děti, aby je přešel humor.

Jsem zdravá jako řípa a nebýt porodů, doktoři by si na mě moc nevydělali. Ovšem od té doby lékaře navštěvuji prozměnu s dětmi. Což je humorný příběh takřka pokaždé.

Jednou z návštěv naší paní doktorky byla tříletá prohlídka našeho prostředního. Paní doktorka mě dopředu upozornila, co po něm bude chtít, abych ho připravila. Trénovali jsme zakrývání očička i barvy. V okamžiku, kdy jsme vstoupili do ordinace oněměl.

Brala jsem jako projev drzosti, že nepozdravil, ale on nemluvil vůbec a když došlo na očička....mlčel dál. Zkoušela jsem to po dobrém, po zlém, prosila jsem, uplácela, vyhrožovala. Mlčel. Pak prosila, přemlouvala a vyhrožovala doktorka. Mlčel.

dDohodly jsme se, že to ještě za měsíc zkusíme znovu, jinak mu zrak vyšetří na očním ve špitále. To jsem oněměla zase já. Hrůzou. Mlčel a pobaveně na mě zíral.

Celou cestu domů jsem z té neblahé vyhlídky na syna aplikovala techniku slibů a jemného citového vydírání. U každé výlohy jsem ukázala na něco, co mohl mít, kdyby mluvil, připomněla jsem, jak bych byla šťastná já i tatínek...nemluvě o paní doktorce. Těsně před domem jsem uspěla. Slíbil, že bude mluvit a řekne jí, co chce.

Jako pomatená jsem ho lapla a šla zpátky. Čtvrt hodinky před polední pauzou jsem uprosila lékařku, že  to ještě jednou zkusíme. Rozsvítila tabuli ....Mlčel. Šla jsem tedy za dveře. Mlčel. Slíbili jsme úplatek. Mlčel. Daly jsme úplatek. Mlčel.

"Řekni alespoň jestli to houba je nebo není,"tekly mi nervy. Nejenomže mlčel. Odmítal i vrtět hlavou.

Doktorka se na mě soucitně podívala:"Necháme to za ten měsíc, jo."  Myslela jsem, že mi exploduje mozek a potřísní ten její bílý plášť. Pak se ozvalo tam někde dole:   " houba".

Díval se na mně jako na žebračku u prašné brány za temného středověku a blahosklonně a sotva slyšitelně procedil mezi zuby ještě asi pět slov, jelikož sestra s ukazovátkem duchaplně zareagovala. Já a doktorka jsme stály jako solné sloupy.

Ani nevím, jak jsem tam odtud vypadla.

Bylo mi jedno, že při odchodu ten rošťák ani nepozdravil. Zabouchly se za námi dveře a mě vyhrkly slzy úlevou. Doma jsem si nalila panáka a hodinu zírala na bílou zeď jako na turínské plátno.

Krásný den.


 

To se Ti povedlo a malému taky. Inu co se komu co svěřovat s houbama že? Míša

Dnes na téma "Další prosím!" piště své příhody na redakce@zena-in.cz

Reklama