„Buch.“ Áje spadla hlava do sbírky zákonů. Průvan dveří, které jsem otevřela, nadzvedl několik rysů na Šárčině stole, které odhalují více řešení pro danou rovnici, ale zatím ne dost. „Pojďme na jedno!“ navrhnu znalecky. Obě něco mrmlají, ale už jsou obuté.

„Bohužel. Tedy hermelín je, ale došlo pečivo,“ drtí servírka naději na naši obvyklou objednávku. Ája vítězně vytahuje z kabely chleba, který jsme koupily cestou k snídani. Když objevíme vedle skříně starý terč a Šárka najde ve své kabelce šipky, už nemá personál sílu nic namítat. Probereme moje šance na nový termín z češtiny, boty, matky, chlapy, toho magora, co v rohu umrtvuje slečnu politickou přednáškou, a taktiku na kolejní vrátnou. „Hezky nám to konfiguruje k jedné!“ zamyšleně utrousí Šárka při obhlídce účtu. Na dubový stůl dosednou nové půllitry. To asi budu muset vymastit tu ranní přednášku o filosofii hodnot.

 

Ach, kde jsou ty časy. Kde je ta moje hospůdka U Ztraceného mládí! Dodnes ji hledám. Asi ji hledá víc lidí. Jakmile se někde zmíním, že bych chtěla mít někde u cesty hospodu, kde by bylo pár domácích jídel, dřevěné stoly, milá obsluha a zahrádka... zjistím, že něco podobného plánují i ostatní. Představuju si, jak strýc Karel hází za záda své spisy a běží vstříc novému životu za pípou.

 

V nabídce by rozhodně měl být guláš. Opravdové nadýchané knedlíky s borůvkami nebo meruňkami. Bramboráky z brambor. A každý den by na barovém pultu ležel upečený domácí koláč. Bublanina nebo štrůdl? Ája sní o tom, že by osobně jezdila vybírat do Francie kvalitní sýry a víno. Nebo to víno raději z Afriky? Ještě si to rozmyslí. Zatím detailně řešíme nakládání hermelínu a okurčiček.

 

„Lenko? Lenko, dáš si něco k jídlu??!“  prodírá se ke mně jakási otázka. Rihanna rozlila džus? V klipu? Valím oči na plochou obrazovku a Rihanna zpívá o tom, že velmi snadno se želva po dně honí... Cože? Co to je a co to… co to mám na ponožkách? No vážně. Rozlitý džus. Doopravdy! Pomáhám servírce utírat ubrouskem tu katastrofu a dumám, co je to za podnik, kde si nudu s partnerem můžete ulehčit sledováním videoklipů bez zvuku, ke kterým z reproduktoru paří jiná kapela. „Tak dáš si něco? A co si teda myslíš o těch Tatrách?“ huláká na mě kamarád. Ale já spíš slyším, jak u vedlejšího stolu také přeřvává jakási slečna rámus větou: „Asi bychom si měli dát pauzu!“ Asi jo.

 

Myslím, že v kavárně, kde jsem pracovala, pouštěla šéfová nahlas hudbu, když chtěla hostům naznačit, že zavíráme. Vzpomínám si, jak mě vyděsilo, když na mě jednou celá hospoda zůstala civět. Nenápadný stolek v rohu. Sedává tady snad obvykle největší vesnický bouchač? Dostanu přes hubu. Nervózně jsem se rozhlédla. „Ber ho, ber ho! Ty vole, zesil to!“ zařval najednou chlápek naproti. Hostinská šla do špajzu hledat dálkový ovladač. Přímo nade mnou na polici Baník drtil Slovana. Tak to jó.

 

„A na zahrádce by byly bylinky a taky plácek na petanque, víš!“ líčím manželovi, zatímco sbírá do batohu na služebáku nějaké lékařské články. Koukne se na mě zasněně. Oba víme, že udržení takového provozu si vůbec neumíme představit. Zatím jsme srabíci. Moulové s hypotékou zaměstnaní státem. Ale víte co... každou chvíli je někde ke koupi nějaký objekt s pozemkem... Chápete? Pod švestkou by mohla být houpačka pro děti. V oknech hliňáky s tlusticí. A v polici nad stolem v rohu by byly knížky. Asi Neználek. Nebo možná portrét Franze Josefa. Ještě si to promyslím.

 

A co vy? O čem sníte vy? A heleďte, neznáte náhodou nějakého dobrého kuchaře?

Reklama