Já jsem si vzpomněla na jeden moc krásný zážitek, který se určitě opakovat nebude. V rodinném domě v maličké vesnici na Hané udělali hospůdku, kde se podávala i teplá jídla, pořádaly se hostiny. Jmenovala se U Prečanů. Byl to rodinný podnik. Kolemjdoucí a kolemjedoucí si museli všimnout hezkého firemního štítu. Vařili excelentně a s láskou. Zlatým hřebem byl ale starý pán se svým jezevčíkem. Návštěvníkům spolu předvedli číslo, za které by se nemuseli stydět ani v cirkuse, však se prý dostali až do televize, do pořadu Šance. Jezevčík Beníček nosil pánovi boty, počítal, cvičil a bylo vidět, že je na své umění pyšný. Však jeho páník taky jenom zářil a pro Beníka by i do ohně skočil, měli se rádi. No, a na co ráda vzpomínám a čeho si nejvíc vážím? Když jsme tam byli poprvé, ještě jako hosté pro personál neznámí, zatáhla se obloha a venku se dalo do hustého deště. Co deště - byla to průtrž mračen. Manžel upíjel pivo, já si dala kvůli zhoršenému počasí grog, a pršet nepřestávalo. Už nám to dělalo starosti, protože jsme měli před sebou ještě kilometr pěšky k vlaku a měli jsme zavazadla. A představte si: Beníčkův pán vyšel ven, nastartoval auto a k nádraží nás odvezl!!! Jen tak, sám od sebe... viděli jste už někdy něco takového? A jestli byste se do té zázračné pohádkové hospůdky chtěli vypravit, rovnou vám říkám, nechoďte, už není. Za tu dobu, co jsme tam chodívali, jsme se tím pánem spřátelili a tak i dověděli, jak jim sousedé závidí a jaké jim dělají naschvály. To víte, na vesnici... Vývěsní štít zmizel, už je to zas jenom rodinný domek, personál se rozběhl po světě a my můžeme jenom vzpomínat a litovat. A tak nevím, je pravda, že se u nás přílišná dobrota nevyplácí?
Gerda


Milá Gerdo,
máte pravdu, že u nás se musí počítat se vším. Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.
Já ze svého okolí znám několik podobných případů. Jak se fungující a prosperující hospůdka může snadno nechat zavřít. Lidská závist dokáže být neuvěřitelně krutá.
Pak se tady má dařit poctivému drobnému podnikání

Reklama