Reklama
I když chodím často z práce pozdě, skoro každý den si najdeme chvilku na důvěrné popovídání o tom, co bylo ve škole, co kamarádi, co ho trápí a jakou legraci ten den zažil. Jednou byl ale zvláštně rozpačitý a ošíval se. Měla jsem doma dost práce - znáte to: úklid, večeře, učení... Nenápadně mě lákal do svého pokoje, že mi musí něco veledůležitého říct. Když jsem se ho ptala, co to je, chvíli bojoval sám se sebou a potom mi obřadně sdělil, že se bude zítra ženit.
Dusila jsem smích, a tak jsem se jen zmohla na otázku, kdy že se to tedy bude ženit a s kým. „Se spolužačkou Markétou přece, zítra po škole ". Zajímalo mě, proč s ní ze začátku jen nechodí, proč hned ta svatba. "Víš mami, já musím!“ odpověděl s výrazem andílka. „Cože?!“ zmocnil se mě děs. „Víš, ona to chce a já jí mám rád," vysvětlil mi syn. Ulevilo se mi. V duchu jsem si vybavila svou první školní lásku a pousmála jsem se čistě dětskému uvažování. "Tak dobře,“ řekla jsem, „ale doufám, že když se teď budeš ženit, nepřijdeš za měsíc, že budete mít děti! " Můj předtím tak dospělý syn zakoulel očima a podíval se na mě jako na hloupou mámu a odpověděl: „Mami, vždyť jsem ještě malej, vždyť mi je teprve deset!“
Druhý den jsem se ptala, jaká byla svatba. Uličnicky se zasmál a vyprávěl, jak utekl s klukama. A já si najednou uvědomila, že není daleko doba, kdy přijde s tím, že se žení a tentokrát to bude myslet vážně.