Reklama

Nedávno jsme s mou tři a půl letou dcerou trávily pár dní v pražské nemocnici Bulovka na infekčním oddělení. Diagnóza byla Campylobakterie (velmi podobné příznaky jako u Salmonely) a kde k ní dcera přišla, se mě neptejte. Ve školce nebyl žádný jiný případ tohoto velmi nepříjemného onemocnění a zda ke Campylobakterii přišla díky nějakému jídlu, které jsem jí připravila já, anebo snad některá z babiček málo uvařila vejce nebo maso a tak dále…, to už se zkrátka nikdy nedozvím.

 

V každém případě bylo nevyhnutelné navštívit nemocnici.

Dcera měla hrozný průjem a poslední noc strávenou doma i vysoké teploty. V pět hodin ráno jsme volali na pohotovost a následně dle instrukcí jeli rovnou na Bulovku.

 

Všude jsme s vysílenou a pochopitelně velmi ukňouranou dcerkou čekali.

Začalo to na infekční ambulanci, kde jsme byli přivítáni velmi nepříjemnou sestrou. „To jdete tedy dobře… Doktoři mají vizitu… No budete čekat asi hodinu…,“ křikla na nás na uvítanou a nenávratně zmizela. V té necelé hodince čekání jsme byli asi pětkrát kakat a v mezičasech jsme s manželem hráli pro rozptýlení divadélko s přinesenými hračkami.

 

Paní doktorka, i přesto že očividně přichvátala od jiné práce a její oči svědčily o únavě,  byla velice milá.

I v dceři vzbuzovala důvěru a nechala si důkladně prohmatat bříško. Pravá strana břicha se této milé osůbce nelíbila, a tak nás poslala na chirurgii, kde jsme zase čekali. Paní doktorka byla právě na oddělení… Ta už tak milá nebyla, ale situaci zachraňovala starší sestra, která s pochopením komunikovala se zcela vyčerpanou dcerou. Milé hrátky přešly v momentě, kdy dceři strčila čípek proti teplotě do zadečku ...

 

Co následovalo?
Dlouhé prohlížení bříška i konečníkem, dále sonografie  a zpět na infekční… To už jsme byli všichni, já, manžel a dcerka skutečně hrozně unavení, pohybovali jsme se v prostorech Bulovky již celých pět hodin…
Výrok mladé doktorky nás ale dokonale vyvedl z malátnosti. „Budete si zde muset poležet. Jděte na lůžkové oddělení a my vás zakápneme...“

 

Zakápneme znamenalo kapačku, napíchnout na zápěstí (s mou pomocí, kdy jsem své dítě držela vší silou za ruku, aby ji sestra mohla napíchnout nemalou jehlu) a další a další nepříjemné procedury. Výtěry, prohlídky konečníkem, čípky na teplotu a hořké prášky. Na vše jsme čekali, vždy nám bylo řečeno „čekejte, paní doktorka přijde…“ a my čekali…

Sestry po chodbách pobíhaly a za celý pobyt v nemocnici jsem je skutečně neviděla odpočívat. Když jsme další den velmi dlouho čekali na doktora z chirurgie, který měl pro jistotu ještě jednou prohmatat bříško, dočkali jsme se na první pohled velmi unaveného doktora s červeným nosem.

 

Ale víte, co vám povím, červený nos a jeho prázdný pohled mi pranic nevadil. Nevadilo mi ani, že místo v poledne přišel ve čtyři odpoledne. Dceru totiž vyšetřil velmi důkladně a i jeho přístup byl přívětivý. A když došel k závěru, že musí provést vyšetření opět konečníkem a já věděla, že bude moje bolavé děťátko strašně plakat, hodil po mně omluvný a velmi chápající pohled.

Když jsem dceru po jeho odchodu utěšovala a moje nervy byly skutečně k prasknutí, uvědomila jsem si, jak žalostně málo je tu potřebného personálu.

 

Noční sestry se po chodbách pohybovaly překotným klusem a nevěděly, co dřív. Doktorky pobíhaly mezi ambulancí a lůžkovým oddělení, a tak se často stalo, že vizity plánované na ranní hodiny probíhaly až v poledne. A zmíněný doktor z chirurgie, jak jsem se dozvěděla později, byl ve chvílích prohlídky mé tříleté dcery po několikahodinové operaci, při které zachraňoval život čtrnáctiletého klučiny.

 

Jestli mě něco v posledních dnech, týdnech a nakonec vlastně letech života v našem státě skutečně naštvalo, tak je to úroveň dětského ošetření v nemocnicích. Matky, které jsou vyčerpané a jejichž nervy bojují o každou další chvilku, ve které se „drží“ kvůli dítěti, ty by to snad vydržet mohly. Ale děti, které na ně koukají a fňukají v bolestech, ty už to stálé čekání jen ztěžka pochopí a na jejich stavu to sotva něco zlepší.

 

Děkuji tedy mnohokrát personálu Dětského infekčního oddělení na pražské Bulovce. Děláte skutečně, co můžete, a mnohdy ještě víc.

 

Ale vůbec neděkuji těm, kteří vám k práci připravují tak šílené podmínky. Je vás na tuto tolik zodpovědnou práci žalostně málo a nechápu, jak tímto způsobem může ve všech případech dojít ke kvalitnímu ošetření lidí, neřkuli, v tomto případě malých dětí.

 

Je to vina nemocnice? Státního zřízení? Struktury zdravotního pojištění? Našich zákonodárců?
Nevím a je mi to jedno. Ti lidé, kteří za to můžou, o své vině jistě vědí.

A že jim není hanba, to považuji za celostátní ostudu první třídy…