„Není to nemoc,” okomentoval gynekolog před pár měsíci moje potvrzené těhotenství a zopakoval tak léty prověřenou pravdu. „Dělat můžete všechno jako doteď, ale vlažně,” přidal na závěr shovívavé doporučení.

Přesto mi „jiný stav” připadá jako velmi mírné označení toho, jak s vámi během následujících čtyřiceti týdnů hormony zacvičí.

 

Zejména první tři měsíce jsou vyloženou hormonální chuťovkou. Neustálé pobolívání a tahání v podbřišku je prý normální, takže si nelze než zvyknout. Rychle a značně se zvětšují prsa. Hurá! A pak ty ranní až celodenní nevolnosti. Tady bych chtěla vyzdvihnout hlavně městskou hromadnou dopravu, kde trpí především můj čich. Z nosních receptorů putují rychlé pokyny do mozku k centru dávení a cesta do práce se rázem mění v malé dobrodružství.

Pozvracím se hned, nebo až na další zastávce? Mně se povedlo období největších šoufl stavů zažít mezi vánočními svátky, ustát dvě pracovní soboty a uzávěrkový stres. Zkrátka konec roku jako ze slabikáře. A do toho počáteční těhotenská demence… „Chachá, Pan Miminko tě ovládá,” raduje se Stvořitel, když bezděky přehazuji slova, věty, ztrácím věci a tak vůbec se chovám hodně nelogicky.

 

Pak přichází (zdánlivé) zlepšení. Musím říct, že druhý trimestr jsem si vyloženě oblíbila a konečně si svůj jiný stav začínám „užívat”. Jeho klíčovým slovem je žravost. Mám pořád hlad. „A dáš si třeba šunku dohromady s čokoládou? Víš, jako ty chutě jestli máš?” morduje mě v erární kuchyňce kolegyně palbou otázek.

Nevím, jak přišla zrovna na tuhle kombinaci, ale faktem je, že přílišnou vybíravostí netrpím. Mými hlavními favority se postupně stávají ananas, svlíkací párky, rybičky v tomatě a jablka odrůdy Idared. Těch sním až pět denně a stejně nemám dost. Musím proto notně zapojovat vůli a sebeovládání.

Moje bilance v polovině cesty za dítětem je plus sedm kilo. Není to zrovna málo, ale asi ani žádná tragédie. Mlsání bez výčitek je totiž k nezaplacení. No a pochopitelně špulící se břicho už jen tak neschovám. Nákup těhotenských kalhot probíhá záhy (jen ne lacláče, proboha!) a u obouvání začínám mohutně hekat a funět. Pan Miminko už o sobě dává poměrně často a důrazně vědět, zejména pokud není spokojen s polohou jeho dočasného útulku nebo tlakem na něj. A do toho pokračující těhotenská demence… scházím po schodech z druhého patra, abych zjistila, že schodiště končí zamčenou mříží, ven se lze dostat pouze výtahem.

Vycházím znovu až do druhého (!) patra a volám si výtah. Jako bonus se přidávají nečekané a dříve nepoznané nálady. Dojímám se. Zejména nad tatínky, kteří něžně chovají svá batolata. Nebo nad TÍMHLE.

Ach! Hrozím se toho, co teprve přijde, je mi jasné, že už bude jenom hůř.

 

Závěrečnou těhotenskou fázi, kterou jsem si pro sebe nazvala vyvržený vorvaň, mám ještě před sebou. Předpokládám, že mě zbaví posledních zbytků fyzické přitažlivosti a zejména veškeré pohyblivosti. Na svatbu našich známých naplánovanou na druhou půlku července mě Stvořitel patrně dotlačí na rudlíku (pokud vůbec) a opře mě ve stínu lípy, kde se proměním v oteklou, potící se, do barevného stanu zabalenou svatební dekoraci. Zkrátka dokonalý kontrapunkt přenádherné a dobrou náladou sršící nevěsty.

„Nebo porodíš den dva předtím, čímž celou svatbu zkazíme, protože většinu svatebních hostů včetně ženicha těsně před akcí nezřízeně opiju,” plánuje zasněně Stvořitel.

Nebo…

Reklama